Thorn crown (bunny SP)

I

Následující den jsem se rozhodl započít svůj plán. Hned poté, co jsem se vzbudil, jsem vyrazil do města.
Když jsem otevřel dveře, do obličeje mě udeřil silný vítr. Počasí se nijak nezměnilo. Prudký liják v doprovodu silného větru.
Správná chvíle si vzít deštník, pomyslel jsem si. Naštěstí jsem ho nemusel ani hledat, ležel sám na zemi blízko dveří. Rozevřel jsem ho a vyrazil ven.
Nikdo nečekaně toto počasí nevyhledával a když už byl venku, spěchal zakrývajíc si hlavu zpátky domů. Já proti dešti nic nemám, ale je lepší ho sledovat někde v suchu.
Vlezl jsem do prvního místa, kde by se mohl ukrývat. Protože je dnes v tatérském studiu zavřeno, musel jsem ho logicky hledat někde jinde.
První místo, co mě napadlo, byl bar Bez názvu a ano, opravdu se tak jmenuje. Otevřeli ho asi před rokem a stalo se útočištěm hudebníků, umělců a vlastně všech podivínů, kteří se po městě potulují. Vešel jsem starými dveřmi dovnitř a sešel několik schodů připomínající schody do sklepa. Na konci jsem už byl konečně na místě, větší místnost bez oken a ani pořádného osvětlení vlnící se v rytmech podivné hudby.
V baru bylo neočekávaně plno a dalo mi chvíli zabrat, až jsem našel volné místo. Sedl jsem si do rohu k malému stolku s dvěma zahradními židlemi. Hned, co jsem se usadil, ke mně přiběhla vysoká servírka v černém s vyholenou hlavou a kvanty tetování na obličeji. Objednal jsem si colu, abych vypadal jako obyčejný zákazník. Zanedlouho mi přinesla láhev vychlazeného nápoje. Nepoděkoval jsem, nebylo proč, přece nosit colu umí každý. Asi neměla na to stejný názor, a tak si odfrkla a uraženě odkráčela pryč. Teď jsem měl alespoň pořádný výhled.
Z toho rohu jsem viděl na všechny, na úplně všechny, tak na bar a pár servírek, které myly sklenice od piva, tak i na čtyři přeplněné stoly plné podivných individuí, malé místo vyhrazené pro kapelu, kde stáli tři polomrtví hudebníci v extravagantním oblečení, dokonce i na poslední stůl pro dva na druhém konci baru. Prohlížel jsem si okolí s nadějí, že uvidím jen náznak toho, že tu je Kenny. Náznak tu byl, dokonce jich bylo tolik, až bylo zjevné, že tu Kenny skutečně je.
Právě u nejkrajnějšího stolu pro dva seděli dva muži. První, víc vzadu nebyl nejvyšší a podle rukou, kterýma si podpíral hlavu, jsem usoudil, že svalů také moc nenabral. V šeru mu kůže doslova svítila, tedy jenom ty části, které mu vykukovaly zpoza mikiny. Vedle něj musel být on, nikdo jiný takhle nevypadá. Nikdo nenosí oranžovou bundu jako on a nikdo na světě nemá stejné vlasy. Až teď mi došlo, jak je Kenny krásný.
Ti dva si celou dobu jen povídali. Naštěstí a díky Bohu Kennyho doprovod musel z nějakého důvodu odejít, a tak ho nechal úplně na pospas. To byla ideální chvíle, ten pravý okamžik, odložil jsem proto už prázdnou láhev od coly a šel k jeho stolu. Kenny si mě ani nevšiml, teprve až jsem si přisedl, Kenny zvedl hlavu.
"Ahoj, Kenny," začal jsem. On zatím jen mlčel, asi musel zpracovat fakt, že jsem tady.
"A-ahoj, Craigu," odpověděl,"co tu děláš? Nikdy jsem tě tu neviděl."
"Víš, život je změna," chtěl jsem zavtipkovat. Kenny se tomu však nesmál, jen hleděl do prázdna se zachmuřeným výrazem.
"Život je změna,"zopakoval.
"Ano, přesně tak."
"Je mi tě líto."
"Cože?" nechápal jsem. Kenny si povzdechl a otočil se zpátky na mě.
Ty oči! Tak nádherné. Jako noční obloha těsně po soumraku. Chtěl bych je poznat zblízka.
"Je mi líto toho, co se mezi vámi stalo," řekl soucitně.
"Ty myslíš tamto," došlo mi," díky za soustrast ale to mi ho nevrátí.
Kenny mi dal ruku na rameno a zeptal se:" Jaký byl?"
"Vždy měl plno energie ale nikdy ji naplno nevyužil, moc se totiž bál, že se něco špatného stane."
Kennymu to zjevně nestačilo. "Jaký byl doopravdy?" položil otázku znova, však úplně jinak.
Vrátilo mi to nechtěně všechny ty pěkné vzpomínky. Až mě popadl smutek. Přitom jsem si musel pořád říkat: Takhle to má být, vždyť život jde dál.
Kenny na mě stále hleděl, musel jsem odpovědět.
"Viděl až moc do budoucna. Představoval si obrovský dům se zahradou, deset morčat, možná adoptovaného syna...ale já jsem na to nebyl připravený. Pak se divím, že to takhle dopadlo."
Proč mi vlhnou oči? Vždyť mám být šťastný. Mu je teď mnohem lépe, může si najít lepšího.
"Promiň. Asi blbá otázka, viď? "
"Nechceš obejmout?" zeptal se. Já jen pokýval hlavou a Kenny už mě pevně držel. Byl trochu menší než já, a tak jsem měl jeho hlavu pod bradou. Srdce mi začalo splašeně bít.
Po chvíli Kenny se ode mě oddálil. Hleděli jsme si navzájem do očí. Ani jsme nemrkli. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Počkat, já se přibližuju. Vidím jeho oči úplně zblízka, vážně vypadají jako noční obloha těsně po soumraku. Byl to jen krátký okamžik, Kenny se vyděšeně odtrhl.
"C-co to je?" zeptal se červený ve tváři. Možná se červenal ale tvářil se víc zmateně a vyděšeně.
"Co by to mělo být?" odpověděl jsem otázkou ale pořád si zachovával klidný hlas.
"T-to nemůžu," namítal," co by na to řekl Leo?" Poté se zvedl a doslova utekl pryč.

To bylo poprvé, co jsem po dlouhé době něco cítil.