Thorn crown (bunny SP)

II

Odešel jsem. Co jiného bych měl udělat?
Ledové kapky deště mi ochlazovaly už tak horkou tvář, nedokázal jsem se přestat červenat. Uháněl jsem, co nejrychleji domů. Nechtěl jsem, aby mě nikdo v takovém stavu viděl.
Jediný, kdo může, je Leo, ale i teď uvažuji, jestli si to nenechám pro sebe.
Vnikl jsem dovnitř a vyšel i ty zdánlivě nekonečné schody. Otevřel jsem dveře, konečně jsem byl doma.
Sundal jsem si mokrou bundu. Uvnitř bylo hrobové ticho, až jsem si myslel, že tu není.
Potichu jsem vstoupil do pokoje. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem ho zahlédl, jak si za stolem něco čte. Nemusel jsem nic říkat, jako by vycítil mou přítomnost.
"Ahoj, Kenny," otočil se za mnou.
Ó Bože, jak můžeš stvořit něco tak krásného? Nemůžu se nad tím přestat divit.
Přistoupil jsem k němu blíž, abych viděl, co čte. Když jsem se však k němu jen přiblížil, sklapl knihu a schoval ji pod stůl.
"Co to čteš?" zeptal jsem se. Leo úzkostlivě držel knihu pod stolem.
"Nic," odpověděl, přitom jeho tvář začala nabírat růžový odstín.
"Tak když myslíš.."
Odpoutal jsem jeho pozornost a rychle jsem mu knihu vytrhl z rukou. Podíval jsem se na přední stranu.
"Vážně? Hvězdy nám nepřály?" pousmál jsem se nad tím.
"Já vím, " odpověděl," blbost."
"Né, takhle jsem to nemyslel," řekl jsem," já taky mám svá tajemství."
"Vážně?" zeptal se překvapeně,"povídej."
Nad odpovědí jsem musel popřemýšlet. Co si vlastně můžu dovolit. A zase jsme u toho. Proč já nad něčím tak absurdním přemýšlím?
Hned mě napadlo říct to největší a nejtajnější tajemství, ale věřil by mi? Musí se zkusit všechno.
"Noo...já... nemůžu...tedy jsem nesmrtelný."
"Cože?" zeptal se, jako by nevěřil svým uším. Takovou reakci jsem bohužel čekal.
Po chvíli usilovného přemýšlení dodal:" Ty věříš v reinkarnaci?"
"No, dalo by se to tak popsat," odpověděl jsem.
Ještě není na to připravený a  možná nebude nikdy.
...
Odbila půlnoc. Nemohl jsem usnout, pořád jsem musel nad něčím přemýšlet. Ležel jsem na chladné zemi vedle postele, zvláštní. Z nějakého důvodu se mi ten pocit tvrdé země líbí. Možná ten chlad, který se mi vpíjí do těla, mi dává, pocit, že pořád žiju v kruté realitě.
Zanedlouho jsem si uvědomil, že mi něco chybí z minula. Nedokázal jsem si to přiznat, zdálo se to jako šílenost. Vždyť jsem byl troska, přežívající u rodičů jako krysa, bez přátel a byl jsem myslí někde jinde. Každou noc jsem přemýšlel, jestli se dožiji zítřka. A teď? Mám víc, než si zasloužím. Neměl bych si stěžovat.
Musí to mít co dočinění s dneškem.
Né, na to bych neměl myslet. Tohle je úplně špatně!
Co já budu teď dělat?