Thorn crown (bunny SP)

III

Jeho náhlý odchod mě značně znepokojil. Nechtěl jsem tady nadále zůstávat, stejně hudba stojí za houby a nemám ani cent. Proto jsem vypil colu s nevábnou pachutí (no spíše jsem to do sebe kopl, nemám čas si takovou sračku vychutnávat) a pokojně odešel domů.
...
Prázdný pokoj. Skrz dokořán otevřené dveře proudí chladný vzduch. Já, dosti uvolněně ale přesto strnule, seděl v křesle v rohu rozlehlé místnosti s jednou nohou přehozenou. Spolu s mým zvířecím společníkem jsem sledoval jak stíny se smršťují, protahují a pak nazpátek.
Je zajímavé, že se to takhle děje u všeho. Podobnost jsem našel v obyčejné gumě ale také v délce dne. Samozřejmě, den nikdy nemůže mít víc jak 24 hodin ale lidé jsou tak zajímavě složitá stvoření, že bez jakékoliv sociální interakce se jim čas, který plyne jako proud řeky, zdá hustý jako med, který se ne a ne pohnout. Asi jsem nechtěně přišel na to, že jsem nejspíš také jedno z těch divných stvoření, kterým se říká "lidé".
Abych byl upřímný, být člověkem je docela opruz. Několik milionů let evoluce vedlo jen k větší míře sebevražd. Mé morče se zatím schovalo v záhybech mé mikiny. Spokojeně čenichal po okolí a drápkami se zachytával o oblečení.
Chtěl bych se teď vrátit k těm stínům, o kterých jsem se před chvílí zmiňoval. Právě teď, když se do mých záclon opřel vítr, stín se (logicky) změnil. Protáhl se tak moc, až se dotýkal stínu, který vrhal květináč na druhé straně. Tímto spojením vznikl zajímavý nepříjemný obrazec. Kdo by jen čekal, že zkřížením záclon a květináč vznikne až realistická lidská silueta. Naskočil mi z toho mráz po zádech, protože jsem měl pocit, že nejsem v místnosti sám, i když tam nikdo není.
Zvedl jsem tedy se z křesla abych se doopravdy ujistil, že jsem tady sám. Morče jsem držel v rukou a křečovitě ho svíral. Když jsem se postavil před to jedno jediné otevřené okno, záclona se začala třepotat jako při vichřici. Okenice se začaly rychle otevírat a zavírat a já jsem ze strachu couval dál od tamtud. Chtěl jsem udělat ten jeden krok zpátky když v tom mě ona zákeřná třepotavá záclona chytila za kotník a silou mě táhla zpátky k sobě. Vzpíral jsem se, morče do to pištělo strachy. Zapřel jsem je vší silou dozadu a v tom záclona povolila a já i se zvířátkem v rukou hodil sebou o zem.
Chtěl jsem vstát ale nějaká neviditelná síla mi tlačila hruď k zemi. Připomínalo to spánkovou paralýzu, kterou jsem i já sám zažil až na to, že neležím v posteli.
Snažil jsem se podívat na místo, kde by ta neviditelná věc měla mít oči. Při tom zírání do neurčita mě začalo mrazit. Najednou tlak povolil. Jediné, co jsem pak ucítil, byl jakýsi jemný dotek ruky, kterou nikdo nevidí.
Pak všechno utichlo. Záclony se přestaly hýbat a nikdo už na mě nesahal.
Mám pocit, že mě navštívil duch ale duch koho?
Posadil jsem se a vytáhl telefon, tohle musím někomu říct. Jediný, kdo mě v té době napadl byl Kenny i když na mě nejspíš nebude mít asi ani náladu. Vytočil jsem číslo.
Čekal jsem.
Čekal.
Dál....
Až nakonec..

Je nám líto ale uživatel je dočasně nedostupný