Mine ✔️| Jungkook & Lisa (short story)

4

Uběhla asi hodina od jejich odchodu a já měla v mobilu už zprávu od Jungkooka.

Zítra v pět večer pro tebe přijedu 😏

Ok 😏

Čas ubýhal rychle a já už se momentálně připravovala. Jediný co mi chybělo byly šperky. Hrábla jsem do šuplíku, do toho zazvonil nejspíše Jungkook já se lekla a hned něco na sebe dala a šla dolů po schodech mu otevřít (byla jsem doma sama).

,,Ahoj" řekl první a skenoval mě.
,,Ahoj" řekla jsem s úsměvem a úsměv mi opětoval zpět.
,,Jdeme?" kývla jsem a šli jsme do auta.

Cesta ubýhala rychle až jsme dojeli k nějaké restauraci.
,,Prosím" otevřel dveře z mé strany a já vyšla z auta.
,,Děkuji" řekla jsem s úsměvem.

Zarazilo mě, když jsem viděla, že tu nikdo není a pak ten stůl pro dva. Jakoby tušil, že se ho na ti zeptám.

,,Můj táta vlastní tuhle restauraci, požádal jsem ho o jeden den jestli by mi tu dovolil být" dořekl s úsměvem a nabídl mi až si sednu.
,,Díky" řekla jsem s úsměvem a posadila jsem se a pak i on. Čekala jsem kdy přijde číšník.. podle toho jak jsem s rukou po stole hýbala s prsty tak opět mi situaci ujasnil.
,,Jídlo se už chystá, to jsi tak hladová?" oba jsme se uchechtli.
,,No myslela jsem že přijde číšník" opět jsme se uchechtli.
,,No a.. ty mu tu pomáháš nějak?" zeptala jsem se.
,,Občas zastoupím za pokladnou"
,,Je to tu hezký"
,,Díky" oba jsme se na sebe usmály a do toho přišel číšník s jídlem.

,,Bylo to vynikající"
,,Jsem rád, že ti chutnalo ale mám pro tebe ještě jedno překvapení" řekl a vzal mě za ruku a někde táhl.

Po chvíli jsme došli za restauraci do altánku, který byl ozdoben a nasvícen světlami. Hrála i pomalejší hudba.

,,To jsi nemusel" řekla jsem překvapeně.
,,Ale musel" uchechtl se a vzal mě dovnitř altánku.
,,Smím prosit?" Nebyla jsem proti a začali jsme do pomalého rytmu se hýbat.

,,Co vlastně děláš o volném čase?" zeptal se po chvíli.
,,Ráda si čtu, baví mě i basketball. A ty?"
,,Rád chodím ven, též mě baví basketball ale i fotbal"
,,Takže si někdy dáme zápas?" zeptala jsem se přesvědčivě.
,,Klidně ale můžu ti zaručit, že opět vyhraju" oba jsme se zasmály, oba jsme po chvíli se dívali do očí. Jakoby se čas zastavil a my se přibližovali k sobě ale...

,,Promiň, to nejde" řekla jsem a odtáhla jsem se od něho.
,,Mám tě moc ráda, ale musíš mi dát čas" pohladila jsem ho po tváři když jsem ho viděla smutného.
,,Děláš mi to těžký" odpověděl a opřel se o stěnu altánku.
,,A vy kluci to těžké neděláte?" vyhrkla jsem na něho až nás to oba určitě zasáhlo vzpomněla jsem si v ten moment na mamčinou větu ,,Zlato, ne každý je stejný".

,,Promiň, to jsem nechtěla takhle říct" chytla jsem ho za ruky. ,,Neskutečně moc si vážím, že sis s tímhle vším dál hodně práce ale chci už jít raději domů, promiň" dívala jsem se mu do očí i když on mezitím co jsem mu tuhle větu říkala se díval do země.
,,Ok" pokývnul hlavou a pak mě odvezl domů.