smrtelně ; joshler (cz překlad)

fatally; twø

Byl to první den ze všech, když bylo Tylerovi oficiálně potvrzeno, že nemá rakovinu.
„Tylere, můžeš na sebe být pyšný,” řekl doktor, „bojoval jsi velmi tvrdě.”
„Děkuju,” řekl Tyler.

Věděl, že to doktor přeháněl.
Tyler vůbec nebojoval.

„Jak se cítíš?”
„Dobře, myslím. Zdravě.”
To taky nebyla pravda. Tyler se necítil zdravě.

„Skvěle, skvěle...” řekl doktor, usmíval se a tak ukazoval své nažloutlé zuby. Pak se podíval do svého noťasu.
Začal mluvit s Tylerovou mámou o nějakých posledních léčbách a Tyler přestal poslouchat. Díval se po bílé místnosti, byla tak bílá, že ho z toho skoro bolely oči.

Josh ho držel za ruku. Jemně ji tiskl. „Jsi v pohodě?” zašeptal. Tyler přikývl, jeho oči se dívaly na jejich propojené ruce.

„A ty?”
„Já taky.”

Tylerovy oči se zavřely, pak je spojil s Joshovými.
Zelenovlasý kluk na sobě dnes měl černou mikinu a černé džíny. Tyler si myslel, že to vypadalo úžasně, jako vždycky. Nemohl si pomoct, ale nezírat na Joshe, jeho rozcuchané vlasy dělaly stíny na jeho čele a jeho oči byly přivřené, na jeho rtech byl malý úsměv.

Ale předtím, než mohl Josh cokoli říct, se Tyler natáhl a políbil ho. Oba byli fascinovaní, jak do sebe jejich rty perfektně zapadaly. Tyler nepouštěl Joshovu ruku, když se líbali.
Nemohl.
Potřeboval jakýkoli dotek, který mohl dostat.

Když se oba odtáhli, Josh spojil jejich čela k sobě.
„Děkuju,” zašeptal.
Tyler zavřel oči a přikývl.

„Miluju tě,” zamumlal dost nahlas na to, aby ho Josh mohl slyšet, dost potichu na to, aby to neslyšela jeho máma.
Otevřel své oči, aby viděl Joshovu reakci a zkousl si ret.
Josh zvedl své obočí a otevřel pusu, aby něco řekl, ale žádná slova neopustila jeho rty.

„Myslím to vážně,” dodal rychle Tyler, než se odtáhl a předstíral, že poslouchá doktora.

~

Tyler neřekl nic do té doby, než odvezli Joshe domů.
„Takže, co se děje?” zeptala se jeho máma minutu poté, co Josh opustil auto.
Tylerovy ruce ležely na jeho nohou a on sledoval zahrady, které míjely, když jeli ulicí. Jeho máma si povzdechla. „No tak, poznám, když tě něco trápí, ještě k tomu jsi poslední hodinu a půl neřekl nic, takže...” usmála se, „dneska ti řekli, že nemáš rakovinu!”
Vypadala kvůli tomu až moc šťastně.

A nebo možná Tyler nebyl dost šťastný.

„No tak, tvůj táta a sourozenci budou tak šťastní, až to uslyší-”
Kelly Joseph se naposledy snažila donutit svého syna mluvit.

Pak si trochu povzdechla, její úsměv zmizel, když vjeli do dvora.
Tyler se vůbec nehýbal, vypadalo to, že si ani nevšiml, že už nejeli.

Jeho máma se otočila na něj, její oči zkoumaly jeho tělo.
„Zlato?” zamumlala a zamávala rukou.
„Hej.”

Tyler se na ní podíval. Jakoby jeho rty byly moc těžké na to, aby něco řekl.
„Řekl jsem mu, že ho miluju,” připustil.
Jeho máma pozvedla obočí. „Oh,” řekla, „to je skvělé.”
Ale samozřejmě věděla, že to nebylo skvělé.
„Vypadal tak zmateně a- myslel jsem, že to řekne nazpátek,” vyprávěl, „ale neřekl.”

„Oh, Tylere,” jeho máma ho vzala za ruku. Tyler si povzdechl.
„To je v pohodě. Ani mě to nepřekvapuje,” řekl a aniž by řekl cokoli dalšího, opustil auto.

~

Tyler nikdy předtím neviděl svoji rodinu tak šťastnou. Skoro se bál.
Jeho máma brečela, zase a zase, ale ty šťastné slzy a jeho táta vyprávěl vtipy a smál se, protože si myslel, že byly vtipné.
Maddy vypadala, že byla pořád vzrušená, Zack neměl tak naštvanej a otrávenej výraz na jeho obličeji a Jay se nepřetržitě smál.