Vampire?

10.

Najednou jakoby ze mě vše opadlo. Nic jsem necítila a vlastně pořádně ani nevnímala. Jen temnota a já, take vlastně takové intimčo.
Která teda netrvalo nějak dlouho, protoe vechna ta bolest začala znovu a musím podotknout, e 3x tak hůř.

Znáte ten pocit, kdy padáte ve snu a pak se probudíte? Yup, tak to přesně proívám teď já.

Damon
Popíjel jsem třetí lahev bourbunu společně se vemi ostatními.
Moje holčička, moje malá princezna je mrtvá." opakoval dokola Klaus.
Je to moje vinna, kdybych nemyslel jen sebe, byla by v pořádku" pronesl jsem mezi kytanci.
Klaus se na mne vraedné podíval a rychlostí světla, nebo teda v tomhle případě hybrida, byl u mě.
Drel mě pod krkem, ale bylo mi to úplně ukradené, mohl jsem myslet jen na Arty, její úsměv, její pitomé vtipy a připomínky. Její sarkasmus, kterého měla na rozdávání...měla....
Ani jsem si neviml, kdy Stefan Klause odstrčil a uklidnil.
Ehm lidi..cítíte to?" pronesla Elena z ničeho nic.
Celý dům se otřásal a smrdělo tu to ohněm a myrdem, či jak se té věci nadává.
Vyměnili jsme si se vemi pohledy a vyběhli jsme schody, kde leela Arty.
Ta momentálně levitovala nad postelí, co nevypadá dvakrát pohodlně abych pravdu řek.

Arty
Cítila jsem pád, který mi vyrazil dech.
Okamitě jsem vylétla do sedu a začala lapat po dechu.
Po uívání si skvostného vzduchu, jsem se rozhlédla po pokoji. Vypadalo to tu jak po zemětřesení, tornádu a jako třeničku na dortu, jak kdyby tu projel tank.
Tváříte se jak kdybyste viděli ducha" vysmála jsem se mým nejbliím.

.

Všichni jsme seděli v kruhu na zemi, což je docela divné, když je tu sedaček jak nasrato. Vùbec nic si nepamatuji a jsem docela dost vyšťavená abych pravdu řekla. Rebekah se nakonec rozhodla, že se jetště dnes vrátíme do Beacon Hills, i když s tím nikdo, tedy kromě mně, nesouhlasil.

,, Musím vyřeit problémy s tou smečkou, co na tom nechápete" zvyšovala jsem na ně  hlas a pak se prostě odebrala do auta.

Na tohle opravdu náladu nemám. Tak jsem byla mrtvá skoro 24 hodin no a co jako? Mám se z toho posrat. Jsem zpátky tak netuším, co na tom pořád chtějí řešit.

Když jsme konečně s tetou vyjely, spustila jsem můj oblíbený playlist a koukala z okna na noční oblohu.

.

Druhý den

Stála jsem u své skříňky a snažila jsem se najít tu prokletou učebnici chemie. Chemii ne-sná-ším. Je to zlo, které nesáhá Satanovi ani po kotníčky.

"Dlouho jsme tě tu neviděli."

"Ehm Ahoj Sllote, ne ne ehm jak že se jmenuješ?"

"Scott" ha skoro jsem to trefila, dejte mi tak rok na téhle pitomé škole a možná to i dám bez přemýlení. Ale stejně se k němu Sllot hodí více.

"Neodpověděla si na otázku" "St..Sta...Stiles..?" přikývl

" Ha já jsme tak dobrá to není ani možné" skákala jsem tam jak malé dítě, ale tak co je mi přteci 17 ehm už přes pár století ehm kdo to řekl?

"Byla jsem nemocná, nějaký virus či co" podala jsem jim informaci na kterou tak čekali.

"Zajímavé, že jsme t..." Stiles to nestihl dopovědět, protože mu Sllot skočil do řeči.

"To jsme rádi, že je ti lépe" falešně se usmál. Tak sem ten úsměv chlapečkovi opětovala a rozešla jsem se za dvojčaty a ty dva idioty nechala za sebou.

Ahojky moje unikátní sněhové vločky, je tu teda kapitola po dlouuuuhé době a pokusím se co nejlépe aby to bylo v podobném stylu psaní. Přemýšlela jsem nad tím, že by kapitola vycházela kadý den, či obden jak budu stíhat s online školou, protože můj gympl je samotné peklo.

Artyna