Selekce - Pozastaveno

Princové jsou jen v pohádkách...a v Illee

Když jsem se před 17 lety narodila nikdo by nevěřil tomu, že získám možnost stát se princeznou.

Už jako malá jsem si s kamarádkami ráda hrála na princezny. Vládly jsme všelijakým vymyšleným zemím a světům.   

Nikdy bych nevěřila, že to dotáhnu až k možnosti se jednou z princezen (a později královen) stát.

Princovi narozeniny byly samozdřejmě velkou událostí, když totiž vládce Illee oslaví osmnáctiny musí se zúčastnit selekce, aby si vybral manželku. Tehdy, když celá Illea nemohla uvěřit tomu, že princi už je osmnáct jsem vymyslela svůj plán.

Chtěla jsem pomoci nižším kastám. Už tehdy jsem měla základ charity, ale na chudé bohužel téměř nikdo nepřispívá, takže většinu peněz jsem darovala buď já, nebo mé kamarádky.
A právě v den princových narozenin mě napadlo přihlásit se do selekce. Kdybych totiž náhodou vyhrála, mohla bych pomáhat chudým jak jen by to šlo a zároveň by na mě lidé nevrhali posměšné pohledy. Byla bych přeci princezna.

Hned jak se začaly odevzdávat přihlášky jsem jela do Bonitského hlavního města, abych tu svou také odevzdala. Vystát frontu trvalo několik hodin, ale stálo to za to. Byla jsem přihlášená. Teď už stačilo mít jen trochu štěstí.

V té chvíli mi to přišlo geniální, teď se toho spíš bojím. Co když mě vylosuje, ale hned mě vyhodí? Co když nebudu dost hezká, co když jsem z moc nízké kasty?

Nejistota ve mně hlodala jako malý červík. Můžu být vůbec princezna?

,,Nellie, pojď na večeři!'' zavolala na mě mamka a já se tedy vydala do jídelní haly.

U večeře bylo ticho až na cinkot vidliček a nožů. Otec nenáviděl hluk u jídla. Tolerovaly se pouze odpovědi na jeho otázky.

,,Jak to jde ve škole Nellie?'' zeptal se mě.

,,Hmm...'' odpověděla jsem neurčitě. Můj otec byl vlastníkem několika ohromných firem a příští rok by měl být povýšen do Druhé kasty spolu se svou rodinou. Já Druhá být nechtěla. Už bych nemohla studovat psychologii, ale musela bych si vybrat jiné povolání. Třeba herectví. Mia by chtěla být herečkou, ale ta tu dnes chyběla. Byla na nějaké zkoušce.

Byli jsme čtyři sourozenci Emily, která se vdala do Druhé kasty, já, Mia a James.

James byl dnes také nezvykle ticho a stejně jako já se nepřítomně nimral v jídle.

K otci jsme nikdy nechovali přílišnou lásku. Vždy jsme byli zvyklí, že k otci se máme chovat jako ke vzácnému hostu. To bylo jediné na čem naše matka trvala a neustoupila.

Nejhůř to snášela Mia. Mia kolem sebe vždy šířila zábavu a pohodu a snad nikdy se nezlobila. Kdyby se ona přihlásila do selekce určitě by vyhrála.

,,Nellie, odpověz!'' řekl mi otec výhružným hlasem, ale já ho nevnímala. A to jsem neměla dělat. Přiletěl mi pohlavek až matka vykřikla a James se dal do pláče.

Já jsem se zvedla a hrdě odcházela do svého pokoje za neustálých otcových nadávek.    

Byla mi zima. Třásla jsem se po celém těle. Snad nebudu nemocná. Zítra se celá země dozví, kdo se zúčastní selekce...