Přestala jsem brečet, třást se, nebo jen prostě vyděšeně dýchat. Posadila jsem na se trochu zamokřenou houpačku od toho, jak mírně mrholilo. Až trochu děsivě mrtvě jsem se dívala před sebe na zavřenou botanickou zahradu, jediné místo, kam se dalo chodit a neběhali by tam jiní lidé, co jen chtějí, ale nedají nic. Pořád jsem z toho byla v šoku, nemohla jsem uvěřit tomu, že to vážně udělal. Zvedla jsem se z lavičky a se svěšenou hlavou jsem se vydala k botanické zahradě. Mísila se ve mě úzkost a strach, ale také napětí a vzrušení. Zase jsem nepovoleně zadním vchodem vcházela dovnitř. Kličkovala uličkami, až jsem se dostala do jednoho z pavilónů, kde byli motýli. Byli tam všichni moji oblíbení Menaleus blue morpho, Papilo rumanzinova, Danaus plexipus. " Dovyprávěla dívka a unavenýma očima se podívala na muže, pořád ležela na zemi. Z hlavy jí vytékal proud krve, ale i tak se usmívala na muže, který se jí pokoušel udržet při vědomí.
"A tak jsi sem teda přišla?" Zeptal se jí a ona jen s milým úsměvem přikývla, možná vypadala dezorientovaná a omámená, ale ona se cítila naprosto v pořádku.
"Věděla jsem, že tady se budu moct schovat a utéct před realitou. Tady by byli jen motýli." Dál se malátně usmívala. Muž v dálce uslyšel zvuk sirén záchranky a věděl, že to za chvíli bude dobré.
"Vanadey, poslouchej mě, za chvíli už tady budou záchranáři, pojď mi ještě něco povídat." Párkrát jí lehce poplácal po tváři, jako by věřil tomu, že tím dívku udrží při vědomí.
"Já už nemám co říct, chci jen ticho, chci poslouchat doteky motýlích křídel."
ČTEŠ
Doteky motýlích křídel
DiversosMůj život jsou motýli. Jsem stejně křehká jako oni. Mám dojem jako by někdy moje tělo bylo poskládané z motýlích křídel a každý cizí dotek, byl pro mě smrtí. Pomalou mučivou smrtí. Morpho Papilio rumanzovia Danaus plexippus
