Seděla jsem na posteli a četla Sběratele motýlů, jednu z mých oblíbených knih. Někdo by jí mohl nazvat zvrhlou, ale to jen ten, kdo neumí číst mezi řádky. Prohodila jsem si nohy v tureckém sedu, jelikož mě ta spodní začínala brnět. "Vany, poběž dolů!" Ozval se křik Nika a já se vyděsila, co zase udělal? Rychle jsme knihu hodila někam pryč a tryskem se rozběhla dolů. Schody jsme brala jako splašená a taky že jsem byla splašená, ne líp sedí vyděšená.
Vtrhla jsem do obýváku jako střela, div že jsem neporazila vázu s umělými květinami. Vyděšeně jsem se dívala na Nika, ale ten vypadal v pořádku. Jen se vyděšeně a zničeně díval na televizi, nechápala jsem. "Co se děje Niko?" Zeptala jsem se ho opatrně a došla k němu. Vypadal vystrašeně a tak jsem ho radši objala kolem ramen. Nic neřekl, jen přetočil to co dávali v televizi a pustil mi to znova. Na obrazovce se objevila reportérka, tmavé vlasy měla stažené do vysokého drdolu, div že jí nepraskla opálená kůže od slunce, která jí pokrývala obličej a na rtech měla až moc křiklavě rudou rtěnku, ještě mnohem víc jak křídla některého z exotických motýlů. "Dnes v pod večer bylo nalezeno pod Sparklovským mostem tělo Liama Simonse, chlapce který se podřezal. Nejzvláštnější však byl vzkaz, který měl u sebe. Neboj se maličká, tvoji maminku budu pozdravovat."
S otevřenou pusou jsem se dívala na televizi a nebyla schopná pohybu. Na obrazovce se objevil Liam, jak leže na zemi pod plachtou zpod které vykukovala jeho ruka v kaluži krve. Niko ke mě přišel a chtěl mě obejmout, ale já se mu vysmekla a vyběhla na chodbu. Popadla jsem kabát a bosá jsem vyběhla ven do mírného deštíku, za křiku svého bratra.
ČTEŠ
Doteky motýlích křídel
De TodoMůj život jsou motýli. Jsem stejně křehká jako oni. Mám dojem jako by někdy moje tělo bylo poskládané z motýlích křídel a každý cizí dotek, byl pro mě smrtí. Pomalou mučivou smrtí. Morpho Papilio rumanzovia Danaus plexippus
