so much for my happyending // Dylan O'Brien

Retrospektiva alkoholové euforie

Zdravím přátelé a příznivce mého tupého humoru,
už třetí (tuším) úterý se držím mého plánu přidávat díl, tak jsem sama zvědavá, jak mi to půjde dál. Jako takhle - já mám napsaných cca 20 dílů, ale ta kontrola před každým vydáním je  faaakt vopruz... Dole, jako vždy, je místo pro valše komentáře a hvězdičky, za oboje budu ráda. ☺️

Z pohledu Dylana:

"Tak co říkáš na zápas?" zeptal se Tyler, když jsme opustili stadion. "Super," zvedl jsem palec. "Nezajedeme na drink?" navrhnul. "Nevím, jestli na to mám po včerejšku žaludek." "To zvládneš," poplácal mě po zádech a namířil si to na druhou stranu od auta. Hádám, že nemám na výběr.

Zapadli jsme do prvního baru, který jsme potkali. Bylo tu šero, ve vzduchu se nesla mlha z parketu a bylo celkem plno. Nicméně mi potemnělé osvětlení vyhovovalo.

Sundal jsem si svoje chabé krytí v podobě brýlí a kšiltovky a rozvalil se na barovou židličku. Tyler hned sáhl po nápojovém lístku. „Hele, nic nevymýšlej, dám si max pivo," drbnul jsme do něj. „V klidu, kámo, nech to na mě."
...
Někde z dálky jsem slyšet pískot a jekot, který se postupně přibližoval. A já měl pocit, že mi praskne hlava. „Ježiši," chytil jsem se za čelo a snažil se pomalu otevřít oči. A až pak mi došlo, že nestojím, ale že ležím a dokonce ne v baru, ale v Juliině obýváku. Rychle jsem otevřel oči. „Dobré ráno, Růženko," křenila se na mě Erika s Jolene v náručí. „Panebože," vydechl jsem a pomalu se posadil. „Těžká noc?" „Kolik je hodin?" šmátral jsme po mobilu. „Devět," ušklíbla se. „Devět!?" zděsil jsem se. Erika položila Jolene na zem a ta se posadila vedle mě. „Snad nemáš okno, chlípníku." „Co-cože?" Erika se začala smát. „Máš v pokoji návštěvu." „COŽE?" „Dylane!" ozval se naštvaný křik Julie, který mi projel hlavou jako parní lokomotiva. „Jak si to jako představuješ?!" Její naštvaný hlas se blížil a mě se udělalo ještě víc zle, než před tím. „Jolene, zlato, pojď sem," natáhla Erika ruce k mé malé neteři. „Strejda Dylan dostane výprask." Hodil jsem po ní prosebný výraz. „Nedívej se na mě takhle, tohle je tvůj boj," zamračila se a s Jolene v náručí odešla z obýváku. Složil jsem hlavu do dlaní a než se přiřítil uragán Julie, snažil jsme se vzpomenout, co se vlastně dělo...

„Dylane, Dylane!" přiběhl udýchaný Tyler k baru. Otráveně jsem se na něj otočil. „Pojď se mnou!" „Mě se nechce." „Dylane, zvedni prdel a pojď!" Protočil jsem očima a s láhví piva v ruce šel pomalu za Tylrem až k jednomu z boxů. „Dylane, tohle sou Anne a Marie," pronesl Tyler hrdě. „Kámo," otočil jsem se k němu. „Dylane, po dlouhé době sme oba nezadaní, není čas trošku se začít bavit?" „Já se chci bavit, ale ne s nějakýma náhodnýma známostmi z pochybnýho baru..." „Mmm," zarazil se Tyler. „Jde o Eriku?" „Co? Jistě, že ne!" „Tak podívej," chytil mě za rameno a otočil mě k těm dvěma slečnám. „Anne a Marie tady studují lingvistiku, což znamená že se tu moc dlouho nezdrží. A moc rády by si New York užili se vším všudy. A, kamaráde, sou francouzsky." „Anne a Marie, jo?" nadzvedl jsem obočí. „Víš, že to nejspíš nebudu jejich pravé jména?" „Tím líp," poplácal mě po rameni a zaplul do boxu.

„Jak si to představuješ?!" zapištěla Julie, když se zastavila přede mnou. „Julie, já ..." „Když zcela přejdu to, že ti v pokoji chrápe úplně cizí osoba, tak nechápu, jak můžeš bejt tak nezodpovědnej a přitáhneš ji v den, kdy se vrátili Max a Jolene!" „Omlouvám se, Julie..." „Co sis vůbec myslel?!" „Můžeme si o tom promluvit později?" „Nemůžeme!" Unaveně jsem se opřel do sedadla a čekal, až ze sebe Julie všechno dostane. Po několika minutovém proslovu o mé nezodpovědnosti si Julie povzdechla a přisedla si. „Já vím, že to máš teď těžký, zvlášť po tom, co se stalo s Kate ... ale nesmíš svůj smutek utápět v pití a v známostech na jednu noc." „Díky, Julie ... když mě teď omluvíš, půjdu si dát sprchu." „Prvně, prosím, vyprovoď svoji kamarádku. A tak, aby to neviděli děcka."