so much for my happyending // Dylan O'Brien

Labilita tajemství

Ahoj, ahoj!

Přijde mi už hloupé ptát se, jak si užíváte poslední dny léta, tak zarazím klín někam jinam - mám tady nějaké školáky? :D Já jen, že jsem dnes šla do práce a z naší ulice se stalo parkoviště pro rodiče prváčků. Pamatuji si, jak jsem se vždycky do školy těšila a nakonec byla ráda, že jsem ty reparáty v srpnu udělala. Vlastně do teď moc nechápu, jak jsem s mojí absencí a záškoláctvím udělala maturitu... No, věřte mi, lehké to nebylo a já jsem ráda, že to mám za sebou. A rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by svá školní léta nazvali nejlepším obdobím svého života a rozhodně mi to nechybí. Ale to ubíhám od tématu ... Máte tady další díl a ten, kdo by k tématu školních let nebo jakémukoliv jinému chtěl snad přispět, komentáře na tebe čekají. :) 

PS: Nebojte, těch 10 měsíců bude sice pruda, ale uteče to, jako blázen. ;)

Z pohledu Dylana:
"Tylere!" zabušil jsem po několikáté na dveře hotelového pokoje. "Ježiši, umřel někdo?" otevřel Tyler otráveně dveře. Nečekal jsem na pozvání a vešel do pokoje. "Kdes to našel?" mával jsem mu mobilem před obličejem. S přimhouřenýma očima mi chytil zápěstí a přitáhl si mobil k obličeji. "Jo tohle!" zasmál se a obešel mě. "Je toho plnej Twitter." "Cože? Jak jako plnej Twitter?!" "Cos čekal? S Kate ste spolu byli jak dlouho, tak se nediv, že když si najdeš novou holku, tak to propírají, kde se dá." "Ona není moje holka!" "Jo já vím," protočil Tyler očima. "Co mám dělat?!" vypískl jsem. "Proč to tak řešíš?" "Protože jakmile tohle Erika uvidí, zabije mě!" "Proč by to měla vidět?" "Říkals, že je toho plnej Twitter, nějak se to k ní dostane!" "Dylane, uklidni se. Pochybuju, že ta holka má Twitter. A neber si to osobně, ale nejsi zase až taková hvězda, aby se tebou plnily obálky časopisů." "Seš fakt kámoš," protočil jsem očima a znovu se podíval na fotky na mobilu. "Měl sem za to, že v Monarchu sou paparazzi zakázání," zamumlal jsem. "To jo, ale fanynky nejspíš ne," ušklíbl se Tyler. "Co tím myslíš?" "Od kdy seš tak natvrdlej? Všechny tyhle fotky a ty keci kolem sou od lidí, co v Monarchu pili nebo tam pracují." "Ty se v tom vyžíváš, že?" "Beze mě bys o tom ani nevěděl." "Přesně tak a asi by to bylo lepší." "Jako v čem?" "Kdybych o tom nevěděl, nemusel se bych se děsit, že to Erika zjistí." "Děláš, jakoby si byl nějaký tajný agent." "Nechápeš to, Tylere. Co když až to zjistí, naštve se a už se mnou nepromluví?" "Však o co jde? Není to tvoje holka." "To neznamená, že ji nemám rád." "Takže to JE tvoje holka." "Proboha, nic mezi náma není a ani nebude. Jen s ní budu muset vydržet minimálně do svatby a nechci v domě chodit po špičkách." "Dylane," otočil se ke mě Tyler s povzdechem. "Prostě to neřeš. A nebo jestli to chceš řešit, tak jí to prostě řekni dřív, než nějakým záhadným způsobem přijde na ty fotky." "Já to zkusil, ale akorát se mi vysmála." "Nemůžeš říct, žes to nezkusil." "Seš fakt kámoš na baterky..." "Přestaň se šklebit a dej si s náma pivo," podal mi Tyler láhev. "S náma?" svraštil jsem obočí. Tyler se rozešel dál do bytu a já ho následoval. V obýváku na pohovce seděli tři mladé holky. "Vážně, Tylere?" nadzvedl jsem obočí. "Celej den sem byl zavřenej v nějakých kancelářích, musím si to vynahradit," mrkl na mě a zaplul na gauč. "Sedni si, přidej se," pobídl mě Tyler jako nějaký sultán vlastnící hárem. "Asi bych měl jít," zamumlal jsem a chystal se položit pivo. "Nebuď labuť," uchechtla se jedna z dívek. "My nejsme na zadaný." "Co prosím?!" zamrkal jsem překvapeně. "Tvá přítelkyně se nemusí bát," přidala se druhá. "Není to moje přítelkyně!" rozhodil jsem naštvaně rukama. "Tak v tom případě," vstala jedna z nich a rozešla se pomalu ke mě. "V tom případě tady můžeš zůstat s náma, dát si pivo a trošku se pobavit."

Abych pravdu řekl, nejsem zrovna pyšný na to, co se minulou noc dělo. A moje výčitky nabraly na otáčkách hned, jak jsem se potají vytratil z hotelového pokoje. Netuším, co to bylo za holky, ale celou cestu domů jsem se modlil, ať už je nikdy nepotkám. A taky ať má Tyler pořádný okno, protože jestli mi tohle bude chtít někdy připomenout, stoprocentně to bude v tu nejnevhodnější situaci. Přišel jsem k domu a zarazil se. Výčitky svědomí mi z hlavy najednou začal vytláčet strach. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu otevřel dveře. Dům vypadal prázdný a já se vydal po schodech směrem k mému pokoji. Díkybohu za Juliino puntičkářství, nezavrzal pode mnou ani jeden schod. Ještě jednou jsem se otočil za sebe, jestli dole neuvidím stín nebo pohyb, který by naznačoval přítomnost Eriky v domě. "Dylane?" ozvalo se za mnou a mé srdce vynechalo úder. Vyděšeně jsem se opřel o zeď. "Ježiši, v klidu, nechci tě mít na svědomí!" "Eriko!" zalapal jsem po dechu. "Co-co ty tady?" Podezíravě si mě prohlédla a pak se podívala na hodinky. "Je půl 8, v 8 máme bejt v květinářství, protože..." zvedla jeden prst a vytáhla z kapsy papírek. "... protože karafiáty jsou příliš malé a růže příliš velké." "Jo, jasně, svatba," zafuněl jsem. Znovu mě přejela pohledem a pak se škodolibě usmála. "Můžeš se přestat strachovat, vím to." "Víš to?!" vykulil jsem oči. "Jasně, myslíš, že sem úplně slepá?" "A-a ... tobě to nevadí?" "Proč by mělo?" otočila se ke mě před schody. Byl jsem úplně mimo, čekal jsem hromy nebo blesky, ale barevnou duhu na blankytném nebi fakt ne ... "Jako vím, že sem říkala, že pro dobro všech bys toho měl nechat, ale svět se hold bude muset smířit s tím, že seš coura," dodala s úsměvem. A já se zarazil. "Co-cože?" "Ale no tak," protočila očima. "Stejně provinilej obličej sem vídávala celou střední, když se spolužačka vracela nad ránem. Akorát tobě chybí rozmazaná rtěnka  a kalhotky v kabelce." S pootevřenou pusou jsem chvilku těkal očima kolem sebe a teprve pak mi to nateklo. „Běž ze sebe smýt všechny pohlavní nemoci, který sis přinesl, počkám tě v autě," křikla se smíchem, když byla v půlce schodů. Konečně jsem zavřel pusu a znovu se opřel o stěnu. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem rád za to, jak to dopadlo, nebo právě naopak. Z přemýšlení a oddechování mě vyrušilo až bouchnutí dveří, což byl pro mě povel k tomu, abych si pohnul. A až ve sprše mi došlo, že vlastně nevím, proč na mě čeká v autě. Normálně bych sáhl po telefonu a zavolal jí, jenže já na ni nemám ani číslo. A riskovat to, že na mě bude čekat a já nepřijdu a následně mě zabije, jsem nechtěl.