Temná II

Lea

Probudí mě hlasy a bolest v rameni. Otevřu oči a zdravou rukou přejedu přes ovázané rameno. S vypětím sil se posadím na tvrdé posteli. Hlas Adriana poznávám, ale ten další ne. Vztek se ve mně zvedne. Jelikož je venku šero tak jsem nebyla mimo ani den a on už tu má nějakou babu? Prohrábnu si vlasy a potichu jdu po schodech. ,,Chyběl jsi mi." Nechtěla jsem je poslouchat, ale stejně mi to nedá. Zastavím se na schodech a divám se na gauč, kde sedí Adrian s nějakou krátkovlasou holkou. ,,Ty mě taky, Lei. Jak jsem tě dlouho neviděl?" zasměje se. Oči mi potemněly. Nevím, jestli je to hormony, ale dostala jsem chuť někomu rozbít hubu. Oči mi potemněly ještě víc. Ta mrcha se tulila k Adrianovi! K mému Adrianovi. Se vztyčenou bradou a již protáhlými špičáky dojdu k nim. Adrian se zvedl, když mě viděl, Chytla jsem tu malou mrchu pod krkem a nalepila ji na první zeď, kterou jsem viděla. Lapala po dechu a pohledem hledala pomoc a u koho? No u Adriana. Můj stisk zesílil.

,,Můžeš mi říct, co tu chceš?" šeptnu jí do ucha. Tváří se vystrašeně a nehty mě škrábe do ruky. Jemně černý dým protkaný červenými pruhy se kolem mě zhmotňuje. Adrianova ruka dopadne na mé rameno a snaží se mě dostat od té mrchy. ,,Neodpoví ti, uškrtíš ji!" zařve na mě Adrian. To mě ještě víc nasralo. Nikdy po mně nekřičel ani nezvýšil hlas. Odhodila jsem Adriana na druhou stranu a ji prohodila oknem ven. Dým se začal roztahovat po celé místnosti a bránil Adrianovi dostat se ke mně. Vytvářel se pode mnou chodník z čistě červeného dýmu. Přišla jsem k ní. Držela se za krk a sýpala. Se zlostí se na mě otočila. V očích jí blesklo pobavení a pohrdání. Vztáhla jsem k ní ruku, projela vzduchem. Ta mrcha se mi ztratila přímo před očima. Silná rána do zad mě odhodila na statný strom. Majitel rány nebyl vidět. V ramenu mi začalo cukat a obvaz byl nasáklí tmavou krví.

,,Jsem Lea. Jak jsi jistě slyšela i viděla, Adrianova kamarádka," šeptne mi do ucha. Nikde nejde vidět, ale slyším ji. Všechen dým zažnu stahovat k sobě. Adriana jsem přišpendlila k zemi, aby nerušil. Černočerveným dýmem se snažím najít tu potvoru. Očividně má schopnost neviditelnosti. V rameni pocítím bolest, když mi do něj vrazila pěstí. Syknu, ale vím kde je. Na bolest nemám čas, vnímám jen zlost. Nechám kolem ní stahovat černé liány. Pro sebe se ušklíbnu. Začne se objevovat a mizet. Stahuji ji čím dál víc. Usměji se a přistoupím k ní. Opět ji chytnu pod krkem. Liány zmizí stejně tak i dým, který držel Adriana.

,,Je mi jedno kdo nebo co jsi. Ještě jednou uvidím, že se k Adrianovi přiblížíš na vzdálenost menší jeden metr, zabiji tě," syknu nebezpečně. Pustím ji na zem. Adrian běžel od domu k nám. Strhla jsem obvaz a otočila se k té mrše. ,,Jo a jsem Thea," řeknu stroze a rozejdu se k domu. Adrian se na mě vyčítavě podíval a běžel k ní. Sedla jsem si na gauč a zakousla se do jablka. Podívala jsem se po nepořádku, který panoval v obývacím pokoji. Viděla jsem, jak se Lea staví na nohy a Adrian ji podpírá a vede sem. S neskrývanou zlostí se na ně podívám.

,,Co to do tebe vjelo?" zamračil se na mě. Ublíženě se na něj podívám. Do mě nevjelo nic, co do něj vjelo.

,,Co tu chceš?" podívám se po Lei. Na krku jdou jasně vidět otisky mých prstů.

,,Přišla jsem vás varovat," zachraptí. Se zvednutým obočím se na ni podívám. ,,Slyšela jsem o vaší situaci. S Adrianem jsme si dřív hodně rozuměli a nemohla jsem ho v tom nechat," usměje se na něj. Ruce zatínám v pěst. Jestli takhle bude pokračovat, nedožije se rána.

,,Nepovídej," odfrknu jí. ,,Nepotřebujeme tvoji pomoc. Vystačili jsme si sami, takže díky a můžeš zase jít," falešně jsem se na ni usmála. Ona se na mě dívala, jak kdyby v životě neslyšela výzvu k odchodu. To ji mám pomoct odejít? Adrian jí něco zašeptá do ucha. Ona se usměje a odchází dírou ve zdi ven, kde se opře o strom.

,,Můžeš mi říct, co to do tebe vjelo?" podívá se na mě vyčítavě. Postavím se a dojdu k němu. Lea nás pozoruje, i když se tváří že ne.

,,Nemám z ní dobrý pocit," otočím se k němu zády. Není to jen k vůli tomu, že se mi plazí po příteli, se kterým čekám dítě. Má takový zvláštní pohled. Adrian si odfrkne a prochází dírou ve zdi. Nic mi na to neřekl. Odešel si za tou potvorou a mě tu nechal samotnou. Vzteky nakopnu stůl, který se odsunul ke stěně. S mečem v ruce se rozběhnu do lesa. U malého jezírka se zastavím. Meč zabodnu do země a skočím do studené vody. Vzteky začnu rozviřovat vodní hladinu. Vlna, do které vkládám všechnu svou zlost i křivdu z Adrianovi strany, se formuje do tvaru ptáka s mohutnými křídly. Vyjdu z vody. Každým mávnutím křídel odletí z jeho vodního těla kapka. Špičáky se mi protáhnou a já do jeho těla vpouštím svoji temnotu. Z modrého stvoření se stalo děsivé monstrum, které chce všechno zničit. Dívá se černýma očima do mých ještě černějších. Zběsile oddychuje stejně tak i já. S nadlidským křikem ho nechám, ať se vpije do mého těla. Bolest prostoupila od hlavy až k patě. Dopadnu na kolena a vstřebávám zpět svou sílu, kterou jsem vložila do svého výtvoru. Pociťuji vlastní zlost, vlastní sílu na vlastním těle. Zakloním hlavu a pozoruji hvězdy, než s ránou dopadnu do vlhké trávy. Hladina jezírka se uklidnila a v lese zavládl klid.

***

,,Už se vám to podařilo?" zařve starý muž v kápi. Všichni přítomní sebou trhnou sklopí zrak.

,,Snažíme se. Mladík se nám již trochu chytá ale Lucas se vzpírá, pane," šeptne jeden z mužů.

,,Zítra se dojdu na vás podívat. Jestli neuvidím pokrok, nechám vás pozabíjet. Nepotřebuji tu neschopné lidi!"pronese ledově klidným hlasem. ,,Jo a přiveďte mi ji!" dodá. Odchází a čeká na mladou oběť. ,,Mluv," řekne klidně. Žena klekne na koleno a se strachem v očích se na něj podívá.

,,Zjistila jsem, že jsou to poslední Temní a Bílí Rytíři si na ně dělají zálusk." Nedokázala se mu ani podívat do očí.

,,Za žádnou cenu nesmí být chyceni těmi šmejdy. Potřebuji je. Když to bude nutné obětuj za ně život, dcero má." Stoupne si a pohladí ji vlasech.

,,Ano, pane," sklopí zrak. Nechutný jazyk jejího pána cítí na krku. Jedna slza jí steče po tváři, za kterou dostane facku. Násilím si ji odvede...