Temná II

Únik

Rozladěná jsem se vracela z lesa do domu. Z dálky bylo vidět, že chybějící stěna nepůjde vrátit do původního stavu. Lehce jsem přejela prsty přes zatím ploché bříško. S Adrianem jsme rodinu chtěli, ale nevěřila bych,  že se nám to podaří. Známe se nějaký ten pátek ale ta Lea mi přidělává vrásky. Přes nechuť jsem se posadila na gauč a sledovala ty dva. Špičáky se mi samovolně prodloužili.  Silou vůle jsem se držela, jinak bych ji zabila. ,,Děvka," šeptla jsem. Objímala Adriana kolem pasu a pevně se k něm tiskla. Vztek se ve mně vařil. 

,,Vstaň, odcházíme," houkl mým směrem. Nevěnoval mi ani pohled a dál podpíral tu špínu. 

,,A nic víc mi neřekneš?" Zvednu se z rozpadajícího gauče. Jeho pohrdavý pohled mě víc než zranil. Myšlenky, jak by jí slušela moje pěst v obličeji a smyla jí ten nechutný úsměv, mi nepomáhaly.

,,Lea tvrdí, že zde není bezpečno. Odvede nás k sobě," odfrkne. Nás? Nebo tebe? V ruce jsem přehazovala dýku z malých krystalků. S úšklebkem jsem ji hodila po ní hodila. Byly tak zaměstnaní zkoumáním svých zranění, že i když se dýka po dotyku s jejím ramenem rozpadla, mi věnovala vítězný úsměv. Z ložnice jsem si vzala pár věcí a šla zpět.

,,Ta tvoje holka mě asi nemá ráda," zasmála se Lea vlastnímu vtípku. Mezi prsty mi poletoval černý písek.  Její hlas mě iritoval.

,,No není to tak moje holka," odpověděl jí. Z poza rohu jsem viděla, jak si prohrábl vlasy a poškrábal na zátylku. Zapřel mě. S rozevřenou dlaní na břiše a slzy v očích se vrátila zpět do ložnice. Nevěřila bych, že se potom všem dočkám zrady od člověka kterého miluji, nenávidím, ale dala bych za něj život. Hřbet ruky jsem si setřela slzu. Ze vzteku jsem rozsekala naši postel, kde vzniklo naše dítě, nebo bych měla říct mé dítě?  Ve dveřích od koupelny jsem vytvořila portál. Dívat se na ně, jak se rádi vidí a věřit, že mezi nimi nic není je nad mé síly. Zvládla jsem zabít spoustu věcí, ale jedna stará známá mě dostane do kolen. S myšlenkou, že láska je svině a nestojí za to jsem prošla portálem, který se za mnou zavřel. 

Po mírním zhoupnutí jsem stála v tmavé uličce. Se svým mečem na zádech a myslí zatemněnou zradou a bolestí v srdci vyrazila do starého domu. Poslední dobou, když jsem četla noviny jsem si všímala řady zvláštních vražd. Těla zbavené krve a kostí nacházeny ve starých domech. Do jednoho takového jsem mířila. Boty na vysokém podpatku byly tiché. Meč jsem měla stále připnutý na zádech. Negativní vibrace se šířily vzduchem společně se smradem mrtvých těl. Studený dech ovanul celou místnost. Sundala jsem meč a sledovala dva páry sytě zelených očí. Ve tmě jsem dokázala rozeznat dvě těla. Vysoký svalnatí muži.

,,Došla si dobrovolně," řekne ten větší z nich. Jeho hlas je nepřirozeně hrubý. Přistoupí pod chabé světlo žárovky. Vidět jeho zohavený obličej mi vehnalo žluč do úst. Jeho společník nevypadal o moc lépe. Těla měly v nepřirozeně stavěné. Ruce div netáhly za sebou po zemi, s černými drápy dělaly rýhy do starého zdiva. Zjizvené obličeje a vražedný pohled upřený mým směrem. Na odpověď jsem se nezmohla. Nebyli z tohoto světa a nechci pátrat kdo nebo co to je. Jen jedno je jisté. Sami se sem nedostali.

Špičku meče jsem položila na zem, pomalým krokem šla ke stvořením. Lidské rysy se nedaly popřít. Třeba to byly dobří muži, kteří se jednou ocitly na špatném místě. Kolem meče se vznášely zrnka černého písku. Červená se snažila na nadvládu, marně. Větší tvor se rozešel mým směrem. S úsměvem jsem se proti němu rozběhla. Rychlím švihem jsem ho připravila o pravou nohu. Jeho společník se rozběhl mým směrem. Pravá noha narazila do jeho hrudi a za lehkého svitu červeného světla obepínající mou nohu dopadl na protější zeď. Mohutnější tvor ječel na celý dům a drásal mi uši. Levačkou jsem po něm hodila dýku a s ladnou otočkou ho připravila o hlavu.  Zelená krev se řinula po podlaze až k bezvládnému tělu druhého tvora, který vypadal víc jak člověk. Došla jsem k němu. 

,,Zabí mě, prosím," řekne smutně. Jeho oči nejsou plné strachu, ale štěstí z očividného vysvobození. Ostří meče ladně projede pevným hrudníkem. Se škodolibým úsměvem odcházím hledat další oběť.

***Adrian***

Na Theu dolehla nesmyslná žárlivost. Lea je kamarádka, dlouholeté kamarádka se kterou jsem nic neměl. Její chování mě vytáčelo. Měli jsme hosta a ona se ho pokoušela zabít. Lea se sice chovala povýšeně a přišla v nevhodnou dobu, kdy se v našem domě odehrál souboj, opět. Uklizené nebylo a to že nám chyběla stěna byla jen třešnička na dortu.

Zjištění, že Thea není doma mě znepokojilo. Pocit, že slyšela něco co neměla se vznášela ve vzduchu. Nechtěl jsem, aby slyšela, že není úplně tak moje holka,nevím, jak jinak to říct. Kdyby nebylo tolik starostí, udělal bych ji svojí ženou. Představa nás dvou u oltáře se mi líbila víc, než jsem si připouštěl, miloval jsem ji. 

,,Tady to smrdí. Vytvářel jsi portál?" Za zády se mi zjeví Lea. Taky jsem si všiml lehkého vlnění.

,,Ne, musela to být Thea," šeptl jsem. Asi mě vážně slyšela. Pěstí jsem narazil do zdi. Zdivo se otřáslo až v základech. S peprnými nadávky jsem se otočil čelem k Lee. Její arogantní úsměv mě začal vytáčet. 

,,Vystopuji ji," řekne s úsměvem. Přestoupí před rám a vytvoří světlý portál. Zbrkle vstoupím do plápolající záře v mé ložnici. Silný výboj mě odhodí na postel. 

,,Co to je?" Nechápavě hledím na propálený pruh svého trika. 

,,Všechno co dělám má ochranné kouzla. Pojď sem." Otočí se ke mně zády. Chytne mě za ruku a spolu vstoupíme do portálu. S těžkou hlavou doufám, že je Thea v pořádku.

***

,,Podařilo se mi to, pane." Se skloněnou hlavou a tichou lítostí sleduji černý kámen.

,,Výborně. Doufám, že mi přivedeš oba dva. Po nich přijdou další! Udělám si z nich armádu, vraždící stroje," zasměje se. ,,Přiveď mi je!"

,,Ano pane," odpoví smutně.