100 Days Before I Die (Pokračování The First Moment)

3. Kapitola

Ráno mě budí zářivé slunce. Jak nesnáším jeho svit, do mých očí jejichž bělmo je v barvě lehce narůžovělé. Pomalu jsem vstala z postele a vratkými pohyby jsme se dostala k oknu a zastřela závěsy, které bych měla spíš ráno naopak rozestřít. Ale všechno jsem dělala jen obráceně. Pomalu a co nejtišeji jsem se snažila dostat do kuchyně bez toho aniž by to otec nějak postřehl. Nepovedlo se. Jeho hlas, který volal mé jméno bylo jako by jsem měla v hlavě střepy. V kuchyni jsem si ještě stihla udělat něco k pití a pak jsem došla do obýváku za tátou. Mlčky jsem se před něj postavila a čekala na jeho nekonečně dlouhé proslovy. Tentokrát se z jeho úst ozvalo jen "Zklamala jsi mě, Emily". Můj otec mi řekl Emily, pokaždé když byl na mě naštvaný. Pokaždé když na mě někdo zavolal Emily, tak jsem pukala jen zlosti a mělo sto chutí danému člověku vynadat, nebo jinak ublížit. Odložila jsem na stůl skleničku s pitím a vyběhla ven na čerstvý vzduch. Musela jsem si zapálit. Je neuvěřitelné jak pouhá jedna cigareta dokáže člověka uklidnit. Pak jsem se opět vrátila domů a odešla do svého pokoje. Nahodila jsem na sebe oblečení co mi bylo po ruce a vyrazila jsem do školy. Cestou jsem si dala sluchátka do uší a nahlas pustila hudbu, která překřikovala všechno okolo. Měla jsem svou hlavu a nenechala si od nikoho nic nařizovat, proto jsem se chovala tak jak jsem se k ostatním chovala. Do školy jsem vždycky dorazila dřív, ještě před tím než se naše třída vůbec zaplnila. Zasedla jsem do své lavice, o kterou se nyní dělím s Lucasem. Do ruky jsem si vzala propisku a začala jsem si s ní čmárat po lavici. Když v tom se u mě objevil on. Lucas. Posadil se do lavice a chtěl se mnou vést řeč. Nazval mě Emmy nebo tak nějak. Drze jsem se na něj podívala a odpověděla mu. Ale mu to stále nestačilo. Navyšoval na mě další a další otázky, které mě nudily. Přikázala jsem mu aby mě nechal na pokoji a pak jsem jen vztekle odešla do třídy. Na hodinu jsem přišla až po patnácti minutách jejího trvání. Znovu jsem se posadila do lavice a znovu jsem po ní čmárala. Koutkem oka, jsem sledovala to jak na mě Lucas zírá. Nekoukal na lavici, po které jsem čmárala, ale snažil se mi podívat do očí. Do mých červených oči. A teď do toho všeho přišla během hodiny skvělá zpráva. Náš učitel nám udělil úkol. Úkol o tom druhém. V tu chvíli jsem opravdu nevěděla co jiného říct a tak jsem ze svých úst vypustila: "To ne! Já s ním nic dělat nebudu," Lucas na mě zíral jako na blázna a učitel nám hrozil nedostatečnou a to by nebyl Lucas, kdyby k tomu všemu neměl připomínky. Zkrátka ten úkol jsme prostě udělat musela. Po pár hodinách strávených v lavici jsem už to před tou poslední vzdala a odešla. Na poslední hodinu jsem už nedošla. Než jsem však odešla nalepila jsem na Lucasovou skříňku vzkaz, ohledně toho, kde se dnes máme sejít. Tajně jsem doufala v to, že už mi po dnešním dni dá pokoj a půjde si opět za svým.

Další kapitola je tady! xoxo