100 Days Before I Die (Pokračování The First Moment)

4. Kapitola

Kouř již mé třetí cigarety za dnešní den mě doprovázel do dnešního baru. Dnešní setkání s tím Lucasem Hemmingsem bude ještě hodně zvláštní. A proč to vlastně dělám? Dávám mu snad šanci dozvědět se o mě něco víc? Nebo je to jen k vůli tomu, že panáček, chtěl mít úkol za jedna? Nejspíš to bude ta druhá možnost. Nikdy jsem nikomu nedala tu šanci mě tak moc poznat. Možná až na jednou jistou vyjímku, kterou byla Steph. Ale s tou už mé přátelství nebylo tak jako před tím. Řekla bych, že od té doby co v tom všem zase lítá se mi spíš vyhýbá. Ono vlastně stýkat se s někým jako jsem já ji její milující táta určitě zakázal. Ještě tak zkazit její dceru a už by to byla naprostá pohroma. Vešla jsem do baru a šla do jeho zadní části, kde byl poměrně klid. Seděla jsem u stolu s prvním panákem vodky a koukala na hodiny, na kterých ručičky ukazovali sedm pryč. Kde je sakra? Zabručela jsem si pod nosem a nalila do sebe prvního panáka. Pak už jsem jen čekala a čekala, ale Lucas stále nikdy. 

Po dalších panácích jsem uslyšela jak se od baru ozývají nějaké hlasy. Byl to spíš hrubý hlas barmana, který na někoho křičel. Nedalo mi to a tak jsem se za hlasy vydala. Barman tam držel Lucase pod krkem a něco na něj křičel. Co to ten blázen zase provedl? Koplo mě do hlavy. Musela jsem s tím něco udělat, protože všichni kolem očekávali nějakou velkou bitku. Okřikla jsem barmana a Lucase jsem pevně chytila za zápěstí. Nevím proč jsem ho zrovna popadla za ruku. Mohla jsem ho chytit za rukáv od jeho mikiny, kterou měl částečně spuštěnou dolů na zádech. Barman rozzuřeně křičel, co bude dělat s tou nezaplacenou vodkou. A tak jsem to opět všechno vzala na sebe, což ho nejspíš potěšilo víc než, kdyby mu to měl zaplatit Lucas. 

Pomalu jsme došli opět do zadní části baru a posadili jsme se k tomu nejmíň viditelnému stolu. Posadila jsem se před něj a upřeně jsem se mu dívala do očí a čekala na jeho otázku, která vzápětí přišla. "Hele, proč jsi chtěla, aby jsme se tu sešli?" nervózně se rozhlížel kolem sebe a čekal, kde se kdo objeví. "Máme přece úkol!" zvýšila jsem na něj hlas což ho rozhodilo ještě víc než byl. Pak se u nás objevil číšník u kterého jsme si objednali pití. Lucasův výběr mě trochu zarazil, ale to nebylo až tak důležité. "Tak co chceš vědět?" zeptala jsem se ho a bradu jsem si položila do dlaní a čekala na otázku. "Tvé pravé jméno, zbytek zvládnu sám!" odpověděl. 

Jeho otázka mě trochu zarazila, určitě mu to musel říct někdo ze třídy. Pobrala jsem všechny své síly a nejistě jsem ze sebe vykoktala "Emi-ly, Emily Stone". Sledovala jsem to jak na stole ležel jeho telefon. Jako by si náš rozhovor nahrával. No není to trochu ujeté? Jen jedna odpověď mu nestačila a tak se mě hned zeptal na další krátce po té co se u nás objevil číšník a obsloužil nás. 

"To jsou tvé přírodní vlasy?" zeptal se a uhnul pohledem a už se mi do očí znovu nepodíval. Hrál si se skleničkou své Coca-Coly, kterou po malých doušcích popíjel. 

"Ne, byly blond, ale to už je dávno, časy se mění ne?" odpověděla jsem mu. Povídal mi o tom, jak moc by si přál to mě znovu vidět s blond vlasy. Ale já už jsem nad tím tak moc nepřemýšlela. Kdybych měla opět své blond vlasy, tak zase budu za tu hodnou a obětavou Emily, jak mě všichni znali. Do té doby než jsem se změnila. Po smrti mé mámy se všechno změnilo s tím vším i já a nejvíc má povaha. Protože už jsem nechtěla slyšet další otázky podobné těm předešlým ukončila jsem náš rozhovor tím, že jsem Lucasovi řekla, že už je pozdě a měl by jít. Pak jsem vstala od stolu a bez jakéhokoliv rozloučení, na které čekal jsem ho tam nechala sedět. Odešla jsem do jedné místnosti, kde na mě na stole čekala krabička cigaret, která mě znovu dala do klidu.