[PAUSED] - Breath of The Life

#4 - Why? What? Where? Who?

∆Pohled Nattaly∆

Sedim na staré a tvrdé posteli v místnosti plné obvazů,náplastí,mastí a dalších různých léčivých protředků. Koukám na špinavou zeď naproti mně a užírám se myšlenkami o Devi,jestli je v pořádku. Od té doby co jsem jí položila na zem se všechno seběhlo hrozně rychle. Devi odnesli pryč a mě zavedli sem. Vůbec nevim co s náma budou dělat. Dá se jim věřit a co jsou zač? Milion otázek mi lítalo hlavou a ani na jednu jsme neznala odpověď. Ze všeho nejvíc mi ale naháněl strach chlápek,který na mě promluvil jako jediný z celé té skupinky.

Z mých myšlenek o týpkovi co vůbec nepromluvil a měl tvrdý výraz v obličeji mě probudilo otevírání dveří. Podívala jsem se směrem ke dveřím a spatřila toho tvrdého chlápka. Stál mezi dveřmi a měřil si mě pohledem. Nebylo to vůbec příjemný. Po pár minutách si přisunul židli k posteli a do ruky si vzal polštářek namočený s dezinfekcí,kterou mi přiložil na můj odřený loket. Sykla jsem bolestí,protože to hrozně štípalo. Atmosféra  mezi náma by se dala krájet a mě to začalo lézt na nervy.

„Co jste udělali s Devi?“ Zeptala jsem se naléhavě. Vůbec se na mě nepodíval svojí pozornost věnoval náplasti,kterou mi lepil na loket.

„Žije ještě?“ Další otázka mířená na něj.

„Sakra odpovíte mi konečně?“ Podíval se mi do obličeje. Byl stále potichu a já začala chápat co se mi tím snažit naznačit. Svěsila jsem hlavu a zkoušela zahnat slzy v očích.

„ Bolí tě ještě něco?“ Ozval se z ničeho nic. Přikývla jsem a pak se krátce podívala do jeho obličeje.

„Kotník“ Odpověděla jsem jednoduše. Přikývl,natáhl se pro obvaz s mastí,které byli za ním.

Mast mi začal rozstírat po nateklým kotníku. Opět se začnu vyptávat na ty stejné otázky,ale s větším důrazem. Ignorace,to jediný se mi od něho dostalo. Obvázaný kotník mi položí opatrně na zem a sám se zvedne. Dívam se na jeho záda,která se začnou blížit ke dveřím. Mezi dveřmi se zastaví a otočí se čelem ke mně.

„Thomas tě odvede k tobě do pokoje.“ Řekl a odešel.

Po chvíli se v pokoji objevil vysoký hnědovlasý kluk,předpokládala jsem,že je to Thomas.

„Ehm,ahoj. Jsem Thomas. .“ Představil se a usmál se. Zvedla jsem

jeden koutek a zamávala mu.

„Jo,jsem Nattaly.“ Řekla jsem. Pokoušela jsem se postavit,protože jsem se chtěla dostat do svého pokoje.

„Počkej pomůžu ti.“ Řekl Thomas když mě viděl jak se snažím postavit na nohu tak abych nespadla. Přiběhl ke mně a chytil kolem pasu. Já jsem svojí ruku obmotala kolem jeho krku,kde jsem se přidržovala. Vyšli jsme z pokoje a začali bloudit po chodbách téhlé divné budovy. Oba jsme byli potichu.

„Vy tady asi moc nemluvíte co?“ Zeptala jsem se spíše řečnicky. Oba dva byli divný. Teda Thomas moc né,ten aspoň trochu komunikoval,ale ten chlápek co mi ošetřoval rány. Podívám se na něj a vidím se jak ušklíbnul. Jeho pohled stočil ke mně.

„Časem to pochopíš. Víš, náš šéf má proto své důvody a my se to snažíme respektovat.“ Řekl upřímně a já přikývla. Byli divný. Řekla bych,že Thomas bude docela ukecaný a tak bych se od něj mohla něco dozvědet. V hlavě jsem přemýšlela nad otázkou,kterou bych mu mohla položit. Po chvíli mě konečně něco napadlo,neváhala jsem a hned se ho zeptala.

„Šéf? Tak to musí být docela důvěryhodná osoba, když si zaslouží respekt od vás všech.“ Nebyla to ani otázka,spíš takové uvažování. Podívala jsem se na něj a čekala co odpoví. Usmál se a pak odpověděl.