Můj nadržený bráška

1. Kapitola

Liu- Tučně

Ren- Normálně

Začal mi pípat budík. Zaplácl jsem ho a podíval se na něj vražedným pohledem. ,,Pane bože já zaspal!!!'' Zařvu na celý dům. Bylo 8:56. Za 4 minuty má přijet můj mladší bráška Ren. Když jsem ho viděl naposledy bylo mu 7. Byl tááááák roztomilí. Jenomže teď je mu 13 a netuším jak by mohl vypadat.

Vyrazil jsem z postele jako nařízení střela a hodil na sebe nějaké hadry. Vypadal jsem sice komicky, ale alespoň Rena zastihnu včas. Už jsem byl u dveří, s růžovým tričkem a černýma kalhotama, vystartoval na vlakové nádraží.

Koukal jsem se z okna. Vlak náhle zastavil a já jsem poznal že jsem dorazil do cíle. Vzal jsem si své dva kufry a vystoupil z vlaku. Rozhlížel jsem se okolo sebe ale Lia jsem neviděl. A tak jsem došel k nejbližší lavečce a sedl si na ni.

Nádraží nebylo daleko, ale věděl jsem že i tak přijdu pozdě. I kdybych běžel maraton. Konečně jsem doběhl na správné nástupiště. Na lavečce seděl Ren. Ten obličej mu od mala zůstal stejný. Byl tak roztomilý. Takto krásného brášku prostě můžu mít jenom já.

Došel jsem až k němu a pro jistotu se ho zeptal ,,Ren Takahiro?'' Chvíli se na mě jenom díval s polootevřenými ústy a pak kývl na souhlas.

Toto je můj bratr? Je tak...tak...krásný. Srdce mi tlouklo jako o závod když jsem ho spatřil. Co to se mnou je? Něco mě šimrá v bříšku, když na ně znovu promluvil projel mnou elektrický proud. ,,Půjdeme?'' Přikývl jsem a vzal si kufry. ,,Počkej vezmu ti to.'' Vzal mi kufry z ruky. To růžové tričko mu slušelo. Měl tak propracované paže. Trochu jsem zrudl. ,,Bydlím nedaleko a tak jsem nebral auto. Jaká byla cesta?'' Já jsem snad nedokázal ani mluvit jak mě okouzlil, ale po chvilce jsem ze sebe konečně něco vydal. ,,Do..bře.''

Byl nějaký zaražený. Moc nemluvil ale přece jenom mi odpověděl. Neustále na mě zíral. Nejspíš byl sklamaný. Nechtěl jsem na sobě nechat znát že mě to mrzí a tak jsem se usmíval.

Došli jsme ke mě domů. Otevřel jsem dveře a okázal Renovi 'ať vztoupí'. Když vešel všude možně se ohlížel a zjišťoval kde co je. Vyšli jsme schody a já mu otevřel dveře do jeho pokoje. Ren se rozběhl k posteli. Jenomže chudák nevěděl že matrace je až moc pružná a při dopadu na ni se znova odrazil a odhodilo ho to z postele na podlahu za doprovodu hlasité rány.

Pustil jsem kufry a rozběhl se k Renovi který jenom ležel na zemi a překvapeně zíral do stropu.

Dost mě překvapila pružnost postele a následný pád na zem. ,,Rene? Jsi v pořádku?'' Zeptal se mě Liu a chytil mě tak že jsem byl svojí hrudí opřený o ten jeho. Okamžitě jsem zrudl. Byl jsem na něj tak nalepený. Jeho doteky byli tam příjemné. Měl jsem chuť mu dát pusinku. Nakonec jsem ho dokázal jenom obejmout. ,,Copak je?'' Zeptal se mě Liu starostlivě. ,,Zítra ti dorazí učitelka ano?'' Jenom jsem mu na to kývl s obličejem zabořeným do jeho ramene. ,,Pojď udělám ti snídani, musíš mít hlad. A chceš pustit nebo ne?'' Víc jsem ho stiskl na důkaz že tam chci donést.

Donesl jsem ho tedy až do kuchyně kde jsem ho posadil na židli. Jenomže on se držel jako klíště a nechtěl se pustit. ,,Notak Rene...musím jít udělat jídlo...potom budeme dělat co budeš chtít dobře?'' Ren mě pustil a díval se na mě těma svýma černýma očkama. Krásně mu záčili. Otočil jsem se a šel k lednici najít vejce a slaninu.

Chvilku jsem kuchtil a nakonec jsem nám dal jídlo na talíře. Položil jsem je na stůl. Ren jakmile zpozoroval jídlo se na něj vrhl. Páni ten měl hlad. Dojedli jsme a Ren se mě zeptal. ,,M...můžu jít k sobě do pokoje?'' ,,Ale jistě. Kdybych něco potřeboval tak zaklepu.

Rozběhl jsem se do svého nového pokoje a zavřel za sebou dveře. Musím zjistit co se mi to děje. Otevřel jsem notebook a napsal do vyhledávače věci jako 'Šimrání v břiše' 'rudnutí' a další. Všechno směřovalo na slovo láska, a tak jsem si vyhledal 'láska ke klukovi'