Nadržený šéf (FF Nakashi)

►Chapter 3◄

On mě chytl za ruku a řekl: Jestli chceš jet domů, tak můžeš, nutit tě tady nebudu aby si tady zůstala.

Podívala jsem se na něj, jestli to opravdu myslí vážně. Opravdu se netvářil nějak zděšeně asi tohle ode mě čekal. Vešla jsem dovnitř a procházela jsem okolo těch věcí. Měl tam vystavený biče.

"To je na bičování," podíval se na mě svým lichoceným pohledem.

"Proč tohle všechno děláš? Co z toho budu mít?" Smutně jsem se na něj podívala.

Věděla jsem, že spolu nejspíš nebudeme spát. Nikdy to nebude opravdová láska, ale vždycky půjde jenom o sex.

"Uteč dokud můžeš, nestůj tady a utíkej," říkal můj mozek, ale vždycky jsem poslouchala svoje srdce a bylo to vždycky správně.

"Zůstaň tady, on tě potřebuje, pochop že tohle nebude láska, ale budeš aspoň šukat s někým, kdo se ti opravdu líbí a taky nezapomínej, že je to tvůj šéf," říkalo mi moje srdce.

"Ty z toho budeš mít moje potěšení, budeš ráda, když budeme spát odděleně, aspoň si odpočineš. A jsem prostě takový, tak si zvykni," odpověděl mi na moje otázky.

Celá jsem zrudla, vůbec jsem nevěděla co mám říct. Byla jsem z toho všeho zmatená a zděšená. Otevřela jsem pusu, ale ani slovo jsem nebyla schopná říct.

"Jenže já tě ale miluji i když to nemůžu a vím to," řekla jsem nakonec a to bylo jediný co jsem ze sebe vydala. Procházela jsem okolo šuplíku, otevřel mi je a uviděla jsem tam pouta. Ty pouta mě moc nevadily, na ty jsem byla trochu zvyklá. Jenže tohle všechno mi připomnělo moji minulost s mým ex. V ostatních měl třeba vázací pásky, lana a všechno co by měl mít sériový vrah.

"Ale ty mě milovat nemůžeš, pojď půjdeme už," chytl mě za ruku a tahal mě ven abych tam nezůstala dlouho.

Vyšli jsem ze dveří a on je potom zamkl. Bylo to strašidelný. Vedl mě bílou chodbou někam daleko. Bála jsem se trochu.

"Tohle je tvůj pokoj, tady budeš vždycky sama spát," ukázal na pokoj ve kterém jsem měla spát. Nemám ráda když mám spát sama někde, kde to zatím neznám. Kývla jsem, aby věděl, že ho chápu. Pomalu odcházel a nechal mě tam samotnou. Sedla jsem si na postel a vzdychla jsem. Nechápu ho a asi nikdy ho nepochopím. Po chvíli jsem vstala z postele a šla jsem dolů za ním. On chodil po kuchyni a s někým telefonoval.

"Chci aby si za deset minut byla sbalená a čekala na mě, tady," podíval se na mě a já jsem to brala jako příkaz.

Utíkala jsem nahoru do pokoje si sbalit pár důležitých věcí. Vždyť ani nevím co ho to popadlo a kam chce vlastně jet nebo co chce dělat. Má mi toho hodně co vysvětlovat. Byla jsem vcelku rychlá a ještě ani neuběhlo deset minut a už jsem na něj čekala. Po chvíli taky přišel. Šli jsme po schodech nahoru. Otevřel dveře, byla strašná zima, ale strašně mě překvapilo, že mě chtěl vzít do vrtulníku. Otevřel mi dveře a já jsem nasedla. On si sedl na místo pilota.

"Letadlo Nakashi připraveno k odletu," řekl do mikrofonu, který měl na sluchátkách a druhý jsem měla já na sobě.

"Máte povolení letět do Brna," zahlásil někdo a já jsem se na Radka podívala nechápajícím pohledem.

Jak já toho Radka mám tak ráda. Po cestě tam jsem pochopila, proč zrovna Brno. Mám tam vlastně příbuzný, ale nevím jak to mohl zjistit. Když jsme se blížili k Brnu, tak se mě zeptal zda jsem připravená přistát. Z mého pohledu poznal, že jo. Jsem zvědavá, co tam všechno budeme dělat, ale pochybuji o tom, že šukat určitě budeme.  

Omlouvám se za tak krátkou kapitolu. A vlastně i za obyčejnou kapitolu (smích), nemám teď dostatek času psát něco, ale snažím se aspoň každý týden vydat jeden díl, ale teď pochybuji, že něco vydám. Chci si odpočinout od příběhu, tak snad mě pochopíte :) Nebojte brzo se vrátím.