Bylo nebylo

Syn

Mléčně bílá mlha vznášející se nad městem bránila prvním slunečním paprskům spatřit krásu světa nedbajíc na to, že bylo skoro poledne. Jakoby si ji chtěla nechat pouze pro sebe bez možnosti podělit se.

Nervózně se podívala na hodinky a zkousla si spodní ret, dokud na jazyku neucítila pachuť krve. Téměř okamžitě ji spolkla.

Spěchala na oběd, který nemínila trávit bez mužské společnosti. Ale napřed musela vyřešit jeho. Její syn. Malý, baculatý, s velkým nosem. Nosil pořád to stejné bílé triko s dlouhým rukávem a kalhoty, které nechával vyprat jednou za půl roku. Žili sami, jeho otec je opustil. Odešel za jinou, mladší. A ona se mu od té doby snaží najít jiného tatínka. Proto taky ten oběd.

Už to nemohla vydržet. Neměla čas tu s ním zůstávat až do příjezdu autobusu, musela jít. A tak svému jedinému synovi předala peníze, přičemž mu řekla, že nemá nikam odcházet a má jako vzorné dítě zůstat zde. Na to jí chlapec pouze přikývl, slov nebylo třeba.

Byla již oblečená, pouze si v odrazu displeje svého mobilu přejela rty rtěnkou a poupravila vlasy. Usmála se na svůj odraz a zařízení uklidnila zpět do kabelky. Stála již před restaurací, kde se měli setkat. Zavřela oči, narovnala se v zádech, zhluboka se nadechla a vydechla. Byl to její osobní uklidňovací rituál.

Zpocené dlaně si utrpěla do šatů, kde zanechaly fleky, ale toho si nevšimla. Přistoupila o krok blíž ke dveřím, jejichž kliku uchopila lehce se třesoucí rukou, a otevřela je.

Rozhlížela se po místnosti nevšímajíc si přepychu. Hledala pouze jeho. Seděl za stolem v rohu místnosti a četl si nabídku zajisté předražených jídel, u čehož roztomile krčil nos. Váhavým krokem se k němu rozešla, její podpatky klapaly o podlahu. Měla pocit, že ji všichni pozorují, že čekají na jedinou chybu z její strany, aby ji mohli odsoudit. Zatřásla jemně hlavou za účelem pocit setřást.

V ten moment k němu došla.

…

Seděla sama na lavičce s prázdným pohledem. Už to bylo pár hodin od konce schůzky, která nedopadla nejlépe. Že začátku se vše zdálo být v pořádku, ale potom jim přinesli jídlo. Při objednávání asi nedávala pozor a příliš se věnovala svému doprovodu, protože v jednu chvíli se před ní objevil talíř špaget. Hlavní problém byl v tom, že stejně jako velká část populace neumí jist tento pokrm slušně. Takže to skončilo tím, že srkala jednu špagetu za druhou, což samozřejmě nepůsobilo zrovna elegantně.

Tento ‚trapas‘ si chtěla napravit tím, že se bude smát jeho špatným vtipům, aby se mu ukázala, jako zábavná společnice, jenže ani to nevyšlo. Místo smíchu totiž chrochtala. Připadala si nanejvýš trapně. Bylo jasné, že už jí nikdy nezavolá.

Ironie byla, že jí v tu chvíli začal mobil doopravdy zvonit. Volal jí její syn. Hovor přijala a přiložil si mobil k uchu.

„Ahoj, mami!“ zaslechla ho na druhé straně. V pozadí zaslechla i svou matku.

„Ahoj, zlatíčko,“ odpověděla mu s mírným úsměvem.

„Neuvěříš, co se mi stalo…“ pokračoval nadšeně. Trochu mumlal, asi si pochutnával na tvarohových buchtách.

„Copak?“ musela se usmát taky, nehledě na špatnou náladu.

A tak jí vše řekl. Jak se nudil na zastávce, jak si šel koupit zmrzlinu, jak mu ujel autobus a on musel jít pěšky přes les až k babičce. Nedivila by se, kdyby teď hrdě vypínal hruď, protože to celé zvládnu sám. Její malý šikula.
Sice by ho měla potrestat, ale po tomhle dní na to neměla. Uvědomila si, že nikoho jiného už nechce. Že jeden muž v jejím životě jí stačí.

Tohle sem dávám jenom proto, že jsem sem dlouho nic nedala a měla jsem kvůli tomu špatný pocit. A dokonce se mi to i celkem líbí, což jsem ani nečekala.

Jen tak mezi námi, tohle je moje čtvrtletní slohová práce. Zadání nahoře.