Bylo nebylo

Co oči nevidí

Říká se, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Nejenže to není pravda, protože například zprávu o úmrtí blízké osoby se můžeme dozvědět i sluchem, ale je to také jakási diskriminace ostatních smyslů. Vše sázíme na jednu kartu. Jako, když se spoléháme na jednoho jediného přítele, se kterým trávíme veškerý čas. Věříme v to, že nám vždy se vším pomůže, ale on jednou prostě odejde. V ten okamžik se obrátíme na ostatní, avšak ti na nás zapomněli. Odešli za někým jiným. Za někým, kdo se jim bude věnovat. A tak to je i se smysly. Zrak jednou vypoví službu. Možná stářím, možná nehodou, ale v jednu chvíli tu pro nás už nebude. A my, místo toho, abychom se na tento okamžik připravovali, děláme stále to, co děláme od mala.

Jednou nás opustí vše. Nebo my opustíme vše. Ale co kdyby to nastalo teď? Jaké by to bylo? Jaké by to bylo, kdybychom se odpojili od všech smyslů? Od všeho, co dělá lidi lidmi. Jaké by to bylo, kdyby veškeré naše problémy navždy zmizely? Necítit bolest, ztrátu, emoce. Necítit nic. Být ničím a zároveň vším. Být smítkem prachu a zároveň středobodem vesmíru. Necítit konejšivé objetí, chlácholivé poplácání po rameni, jemné políbení na dobrou noc. Dotyk ranní rosy, skok po hlavě do ledové vody. Neslyšet růst trávu, kvést květiny, tát pozdní sníh. Bušící srdce, srdceryvný pláč, uvolněný smích. Nevidět zkažený svět kolem nás. Být volní.

Ale byl by to život? Možná ano. Možná je právě toto smyslem života. Necítit zášť vůči druhému. Nevyvolávat zbytečné konflikty. Necítit žal, bolest, lásku.

Tolik lidí se snažilo zjistit, proč tu jsme. A přišli na něco? Možná ano, možná ne, ale k čemu to je? Životy lidí, kteří se o to také pokoušeli, avšak neúspěšně, to nevrátí. Probdělé noci, které měli trávit objímajíc své milé. Zmeškané narozeninové oslavy, svatby, pohřby.

A napadlo někoho z nich, že naše existence prostě smysl nemá? Že jsme pouze omylem? Že tu nemáme co dělat? Že nás nechali žít pouze z lítosti? Pokud tam vůbec někdo je? Lidé se chovají, jako kdyby zde měli zvláštní místo. Mohli si dělat, co chtěli bez větších následků, protože bez nich by svět nemohl býti světem. Ale co když to není pravda? Neměli bychom se raději chovat, jakoby na každém našem rozhodnutí záleželo vše? Jakoby si po špatném řešení situace mohl někdo říci, že nás tu není potřeba, že děláme pouze problémy. Protože to může být pravda.

Zamysleme se nad sebou. Nad tím co děláme, kým jsme. Kolik věcí, lidí, kteří potřebují pomoc denně, nevidíme. Nebo je spíše nechceme vidět.

Lidé se totiž dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří nevidí to, co nechtějí vidět a na ty, kteří to naopak vidí. Můžeme je nazvat optimisty a pesimisty, ale nikdy nenajdeme přesné označení.

Přemýšlejme nad sebou, nad svými činy. Jak řekl William Shakespeare, život je příběh psaný blbcem. My jsme ti blbci, tak uskutečněme své sny, touhy, a staňme se lepšími lidmi, protože jedině tak dosáhneme klidu a míru.
...

Hnědovlasá dívka zvedla pohled od notebooku a narovnala se v zádech. Ani si neuvědomila, že se hrbí, jak moc hltala slova. Měla pocit, že se v nich utopí. To, co jí ale vytáhlo nad hladinu, bylo hlasité kručení v jejím žaludku.

Rychle se zvedla z postele, na které doteď seděla a svižným krokem se vydala hledat něco, co by uspokojilo její hlad.

Nemohla přestat myslet na to, co se dočetla. Nevěděla, proč to četla, či co původně hledala. Pouze četla ta slova, jakoby se jí mohla před očima rozplynout a ona už je nemusela nikdy spatřit.

Ani si neuvědomila, že se mračí, do doby než zahlédla svůj odraz v malém zrcadle na chodbě. Byla naštvaná. Čekala něco víc. Další filozofovaní a pomlouvání jejího živočišného druhu. Další bolest, lásku, kterou nevidíme, prosby, které neslyšíme.

Místo toho autor zakončil text sentimentálními žvásty o tom, že se každý může změnit. Což není pravda, protože nemůžeme jen tak změnit podstatu nějaké osoby. A i kdybychom mohli, tak už to nebude ona změněná osoba, ale někdo jiný, protože to, co z ní dělalo jí, jsme změnili.

Došla do kuchyně, kde si ukořistila to první jídlo, co ji přišlo pod ruku. Jednou rukou se zapřela o kuchyňskou linku a druhou držela jablko. Hladově se do něj zakousla.

Venku byla již tma. Pouliční lampy zářily přívětivě teplým světlem. Osvětlovaly břízy tak, že jejich drobné listy ve tmě vypadaly jako kapičky zlata. Kapičky naděje v temné době. Celé to působilo kouzelně, pohádkově, nereálně.

Když dojedla poslední sousto, odstrčila se rukou od linky a zbytek ovoce vyhodila do koše. Nejraději by s ním hodila o stěnu a začala nadávat na naivnost autorů, ale věděla, že rodiče jsou ve vedlejší místnosti a nechtěla je rušit svými nesmyslnými náladami. Pomalu se vydala zpět do pokoje.

Frustrovaně dopadla zády na postel. Netušila, proč byla naštvaná. Možná proto, že závěr byl tak tuctový. Kladení lidem na srdce, že mohou býti lepšími. Že se nad sebou stačí pouze zamyslet. Ale proč každý vykřikuje do světa, ať se jako jednotlivci zamyslíme sami nad sebou? Nebylo by lepší jednat, myslet, jako celek? Nemuseli bychom mít za cíl zrovna světový mír. Stačilo by něco menšího, co by nám k němu napomohlo. Představte si žebřík. Také nevyšplháte rovnou na vrchol. Hezky příčku po příčce. Občas je sice potřeba běžet dříve, nežli umíme chodit, ale to není tento případ. Možná bychom konečně dosáhli nějaké rovnováhy. Možná. Nebo taky ne, ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme. Za pokus nic nedáme.

Škoda, že se toto nikdo nedozví. Jestli by se to někdo vůbec dozvědět chtěl. Vše totiž zůstane navždy v hlavě jedné dívky s hlavou v oblacích. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí a duši neschází.

Toto neidentifikovatelné cosi jsem napsala letos na stejnojmennou literární soutěž jako onen příběh a vyhrála jsem. Nevím, jestli mám být na sebe pyšná nebo se jít zahrabat na naší neexistující zahradu. Snad se to alespoň někomu líbilo.