Bylo nebylo

Konec času

Milý deníčku, před pár dny se mi stala zvláštní věc a chtěla bych se s ní někomu svěřit a komu jinému než tobě.

2. listopad

Ráno jako každé jiné. V polospánku a pyžamu jsem sešla po schodech do kuchyně. Usedla jsem ke snídani. Když jsem vzhlédla od misky ovesných vloček, všimla jsem si něčeho zvláštního. Jako kdyby po nebi chodilo jakési velké, chlupaté zvíře.

Promnula jsem si oči, ale zrakem to nebylo. Ona věc tam zůstala. Nedokázala jsem určit, co to vlastně bylo, a tak jsem křikla na mamku, která vzápětí přišla. Koukala jsem se jí do tváře a ukazovala na místo, kde jsem to zvíře naposledy viděla. Pohled mi oplatila. Když jsem se podívala, na co že jsem to ukázala, nebylo tam nic.

Položila mi ruku na čelo, jestli nemám teplotu. Zeptala se mě, zda nechci zůstat doma a odpočinout si.

Odpověděla jsem rychle a bez váhání - ne. I když se mi do školy moc nechtělo, potřebovala jsem přemýšlet a pročistit si hlavu.

Dojedla jsem, oblékla se a vyrazila do školy.

Vešla jsem do vytopené třídy, kde čekal zbytek mých spolužáků. Sedla jsem si do lavice a počkala na začátek hodiny. Přesně se zvoněním přišla do třídy zástupkyně ředitele a za ní na vysokých podpatcích žena v bílém.

Její dlouhé uhlově černé vlasy byly vyčesané do dokonalého drdolu. Měla tak bledou tvář, jakou jsem nikdy na žádném člověku neviděla. Měla úzké nevýrazné rty a nos malý jako knoflíček. Oči černé jako tma sama. Paní zástupkyně nám řekla, že tato žena, paní Heallová, je náhradou za nemocnou paní Kolíbavou (naší třídní učitelku).

Po chvíli paní zástupkyně odešla a my tu zůstali s paní Heallovou sami.

Prohlížela si lavici po lavici, řadu po řadě, až se její pohled zastavil na mně. Když jsem se podívala do jejích temných očí, měla jsem pocit, že padám hlubokou studnou. Začala se mi motat hlava. Promnula jsem si oči a otočila se, abych se ujistila, zda se nedívá na někoho jiného. Ne, dívala se na mě.

Odkašlala jsem si a ona se nám omluvila za zdržení a představila se nám celým jménem - Marie Heallová. Chovala se zvláštně. Rozdala nám předem připravené práce a sedla si za učitelský stolek. Přitom ze mě nespustila oči. Koukala se přímo do mých modrých očí. Rozhodla jsem se jí nevnímat. Sklonila jsem hlavu a pokračovala v práci.

Po vyučování, kdy všichni žáci odcházeli, mě paní Heallová požádala, abych ve třídě ještě chvíli počkala, že se mnou musí něco probrat. Nikdo tam kromě nás nebyl. Sedla si a gestem naznačila, abych se posadila k ní. Seděla rovně jako pravítko. Po chvilce promluvila:
„Chtěla bych ti něco říct, ale abys to pochopila, tak začneme od úplného začátku. Kdysi dávno žil jeden muž. Ten muž měl dar poznat osudy lidí jemu známých i neznámých. Jednu temnou noc se mu ve snu zjevila překrásná zlatovlasá dívka s modrýma očima, která, až bude nejvíce potřeba, zachrání čas před zkázou. Hned druhého dne ráno dívenku ze snu nakreslil na kus papíru. A já si myslím, že to ty jsi ta dívenka, která má zachránit nejen čas, ale i životy mnoha lidí. Přesněji všech."

Vyhrkla jsem na ní: „Možná mám blond vlasy a modré oči, ale to má v dnešní době každá třetí dívka."

„Ale jen málo z nich má pod pravým okem hnědý flíček.", dodala.

Ukazováčkem a prostředníčkem jsem se jemně dotkla svého mateřského znaménka. Bála jsem se to přiznat, ale měla nejspíš pravdu.

„A co mám tedy dělat?" zeptala jsem se.

„Určitě sis poslední dobou všimla něčeho zvláštního, něčeho nevysvětlitelného."

„Nó..." zavzpomínala jsem. „Něco by tu bylo. Dnes ráno jsem viděla na obloze něco chlupatého, něco..."

„Velkého." doplnila mě. „Tak to musel být nejspíš mamut." Dnes jsem toho sice slyšela mnoho, ale mamut?

„Čas se hroutí. Opakuje se minulost a zároveň probíhá i budoucnost. A právě teď musíš zachránit čas."

„Ale jak?"

„Musíš donést tento medailon zvaný Srdce času na jeho začátek."

„Na začátek medailonu?"

„Ne na začátek medailonu, ale na začátek času." opravila mě.

„Ale vždyť čas neměl začátek, vždyť je tu odjakživa, vždyť..." V tu chvíli zazvonilo na hodinu a zbytek žáků vešel do třídy. Paní Heallová se zvedla od učitelského stolku a odkráčela do svého kabinetu.

Po zbytek dne jsem se nedokázala soustředit. Po cestě ze školy jsem nemohla myslet, na nic jiného. Začátek času? Co to má znamenat. Obří hodiny, problesklo mi hlavou. Ale kde nějaké v Londýně najít? A co třeba Big Ben. Hodiny má a je i starý. Ale není tu odjakživa, došlo mi. Vždyť to je nemožné. Ucítila jsem jemné brnění v levé kapse u mého tmavě modrého až černého kabátku. Odepnula jsem malý dřevěný knoflík a vyndala mobilní telefon. Podívala jsem se, kdo mi to vlastně volá. Byla to mamka. Tomu, co mi pověděla do telefonu, jsem nemohla uvěřit. Babička už není mezi námi. Měla jsem slzy na krajíčku, ale vydržela jsem to do konce hovoru. Poté jsem se rozběhla se slzami v očích domů, co nejrychleji to šlo.

Zastavila jsem se až před brankou do zahrady, abych ji mohla odemknout. Podívala jsem se na nebe, ale slunce tam nebylo, už zapadlo. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla na medailon. Řešila jsem problémy, které by za chvíli nemusely být, vlastně bych nemusela být ani já sama. Běžela jsem do zahrady, kde jsem si klekla na kolena. Čas se začínal víc a víc zrychlovat. V levé ruce jsem sevřela medailon a pravou jsem si zakryla oči. Najednou jsem ucítila, že se něco pohnulo v mé levé ruce. Rozevřela jsem ruku a na dlani ležel medailon, ale byl otevřený. Skrývaly se v něm maličkaté hodiny. Podívala jsem se nad hlavu. Slunce už se nehýbalo, bylo tam, kde mělo být. Všechno už mi to dávalo smysl. Neměla jsem ten medailon přinést na místo, kde začal čas, ale na místo, kde začal můj čas. Zde, na této zahradě jsem řekla své první slovo, zde jsem při letním pikniku ušla svůj první krůček, naučila jsem se toho tady mnoho.

Do zahrady přiběhli udýchaní a vystrašení rodiče. Schovala jsem medailon nebo spíše hodinky do kapsy. Sice mám rodiče moc ráda, ale mám s těmi hodinkami jiné úmysly.

Rodiče si klekli vedle mě a objali mě.

4. listopad

Už jsou to dva dny. Dnes má babička pohřeb, a proto jsem uvolněná z vyučování.

Když jsem jí viděla, jak tam leží, vzpomněla jsem si, co jsem chtěla udělat. Rozběhla jsem se k ní. Věděla jsem, že se už nikdy neuvidíme, a tak jsem ji chtěla dát něco na památku. Vytáhla jsem z kapsy u kabátu medailon a nandala ji ho na krk. Moc ji slušel.
Když pohřeb skončil a my jeli domů, ukápla mi slza. Avšak nebyla to slza smutku, ale štěstí. Ona mi totiž celou tu dobu věřila, že to zvládnu.

Okey, tak tohle je divný. Pamatovala jsem si to lepší.

Toto jsem psala v 5. třídě do literární soutěže. Vyhrabala jsem to někde na stránkám mé staré školy. Nechápu jak jsem s tímhle mohla vyhrát. Je to otřesný. Ale nechtělo se mi do toho zasahovat.

Doufám, že si po přečtení tohoto "příběhu" nevyškrábete oči a nebudete mě chtít zažalovat za psychickou újmu.