Bylo nebylo

Smysl naděje

VAROVÁNÍ:
autorka má depky

Zdravím vás, pochybné existence. Doufám, že se vám má dosavadní díla líbí, i když pravděpodobnost, že by se něco takového stalo se až nebezpečně blíží nule. Ale ne nadarmo se říká: naděje umírá poslední.

Taky jste se někdy pozastavili nad nesmyslností tohoto slovního spojení? Protože pravdivé jsou na tom maximálně dvě první slova: naděje umírá. V přesnějším znění by to bylo spíše: naděje mizí. Není totiž živá, proto nemůže umřít.

Slovo ,poslední' se do tohoto kontextu absolutně nehodí. Představte si sami sebe několik sekund před smrtí. Budete nadále věřit, že se najde lék proti vaší nemoci? Že někdo zlikviduje útočníka mířícího na vaši hlavu či hruď v zapadlé temné uličce? Nebo se smíříte se svým osudem?

Samozřejmě, že většina z vás odpoví, že bude věřit a že nikdy nepřestanou. Popravdě, já bych udělala to samé. Dále bych si hrála na bláhového snílka s bezedným pytlem statečnosti. Ale někde - někde uvnitř - bych věděla, že bych ztratila víru ve spásu, protože strach a zoufalství by byli v tu chvíli silnější. Šířili by se ve mně a já bych to nezvládla. Poddala bych se jim. Celičká.

Podle mě je zbytečné si lhát. Hrát si na někoho jiného. Statečného. Na někoho, kdo vydrží stát vzpřímeně až přijde jeho čas. Protože nikdo z nás nebude hrdinou až do konce. Nikdo. Ani já, ani vy, ani nikdo jiný. Na to se máme moc rádi. Dokonce i sebevrazi.

I když o sobě někteří lidé tvrdí, že se smrti nebojí, lžou. Jako by nestačilo, že lžou o nedůležitých a irelevantních věcech každý den.

Nachází se zde i myšlenka, že smrt není těžká pro nás, ale pro naše okolí. Já ovšem nejsem oprávněna rozhodovat, zda to je pravda či ne, protože mi - díky bohu - nikdo z blízkých zatím neumřel. Avšak víc než jen tuším, že to nebude nic příjemného.

Každý den v televizních zprávách či v novinách můžeme spatřit, jak někdo zemřel. Tedy pokud ještě někdo v dnešní době dodržuje tyto starobylé rituály, jako sledování televize a čtení denního tisku. Hlavní pointou tohoto odstavce je, že smrt potkáváme každý den. Míjíme ji bez povšimnutí, protože proč bychom se měli zajímat o smrt osoby, kterou neznáme? Zbytečné starosti.

Na jednu stranu je to neskutečně sobecké, protože se nechceme trápit cizím zoufalstvím a tak potlačíme své empatické já a nadále se věnujeme svému odrazu v zrcadle. Ale na druhou stranu to je naprosto logické a pochopitelné.

Protože jejich životy pro nás nic neznamenají, stejně jako ty naše pro ně.

Máma mi dneska řekla, že jsem příliš pesimistická. Ještě, že tohle nikdy neuvidí. Snad.

Jinak jestli jste si někdo všiml, tak je tahle kapitola upravenou verzí aktuálního popisu mé osoby na profilu.

PS: dopsat tuhle kapitolu mi dalo neskutečně zabrat, tak si toho važte.