Be careful. They're watching.

Co jsem komu udělala?

„On mě prostě neposlouchá! Dělá si co chce!" ječí žena, poskakující na hřbetě černého valáška, klidně klusajícího po jízdárně.

„Paní Luxová, když v tom sedle budete takhle poskakovat, brzy mu zničíte záda. Dále, pokud chcete jít krokem nebo zastavit, v první řadě byste musela toho koně přestat kopat do slabin," povzdechnu si.

„Co si to dovolujete? Já na rozdíl od vás umím jezdit! On je jen tupý a ignoruje mě. Jdu domů. Za tohle vám nezaplatím. Nazdar," seskočí z koně a táhne ho pryč z jízdárny.

„Babizna jedna namyšlená," šeptnu si sama pro sebe a vydám se za ní pryč z jízdárny.

°°°°°°

Po jejím odjezdu mířím za Jambem, mým prvním čtyřnohým kamarádem, který je tu už od jeho narození. Když už jsem u jeho boxu, musím se naklonit dovnitř, abych mohla vidět na to shetlandsko-welshký bílý stvoření, které tak miluji. Jakmile mě uvidí, vesele zařechtá.

„Ahoj Jambo, jak ses dneska měl?" odpovědí mi bylo jen další veselé zaržání. Jen se zasměju, pustím se do jeho čištění a následně na jeho hřbetě odejdeme k venkovní ohradě. Tam ho pochválím a propustím, aby si mohl užívat svoji volnost.

Náhle uslyším dusot kopyt. Otočím se a uvidím můj největší poklad. Černá hříva mu vlaje ve vzduchu a žene si to ke mně neuvěřitelnou rychlostí. Zapískám, abych ho uvítala.

Když už je u mě, začne se lísat svou hnědou hlavou k mému tělu a čuchat k mým červeným vlasům.

„Taky tě ráda vidím, Apollo," zašeptám a drbu ho podél hřívy. Potom lehce nahrbená začnu couvat a on mě následuje. Nakloním hlavu napravo a zatočím doprava. On jde stále poslušně za mnou.

Po nějaké době strávené s Apollem se rozhodnu, že bych už měla začít něco dělat, jelikož večer mám práci v restauraci. Přivydělávám si jako servírka. Takže odcházím od Apolla do kanceláře, kde si v diáři odškrtnu, že se paní Luxová dostavila, dneska, dne 20.3.4525.

Převléknu se do džín, popadnu tašku a vyrazím autem do práce.

°°°°°°

Už je pozdě v noci a já si to mířím z práce domů, zastavím na červenou na křižovatce, když uslyším strašnou ránu, kterou následuje krátké zemětřesení.

„Co to sakra bylo?" šeptnu si sama pro sebe.

Rozsvítí se mi zelená a já se tedy zmateně rozjedu. Po pár metrech mě oslní jasně modré světlo a já v té rychlosti strhnu volant stranu.

„Do hajzlu."

Pak už cítím jen prudký náraz a strašlivou bolest a vše pohltí tma.

Zdravím populus. <3

Doufám, že jste si čtení užili a že vás to aspoň trochu zaujalo.

Uvidíme se příště. :)