„Kdo jsi a co tady děláš?"
„Jsem Noah. Přicházím z Kyrchiandu, jelikož naše radary zaznamenaly neobvyklé frekvence na Zemi. Život."
„Jak jako neobvyklé frekvence? Jak jako život? Žijeme tu už několik století. A Kyrchiand? Bez urážky, ale zní to jako...
Pomalu jí ani nestihnu položit na gauč a začne se neskutečně třást a z pusy jí začne téct pěna.
Nevím, co mám dělat, jen křičím její jméno.
Asi po půl minutě se třást přestane a zavře oči. Zkontroluji, jestli ještě dýchá a naštěstí zjistím, že ano a úlevně si oddechnu.
****
Amelie
Tak strašně mě bolí hlava, jako bych se probudila po nějakém večírku. Najednou mi na mysli vyskočí, co se včera stalo a vylétnu do sedu. Hlava se mi na protest zamotá. Rozhlédnu se po místnosti. Jsem v tátově objeveném pokoji. Ale jak jsem se sem dostala?
Přehodím nohy přes okraj postele a opatrně se postavím. Zamířím skříní ven a sejdu po schodech dolů do kuchyně. Do nosu mě udeří vůně vajíček a slaniny. U sporáku stojí Noah s vařečkou v ruce a má na sobě pruhovanou zástěru. Tak tenhle pohled z hlavy jen tak nedostanu.
„Kdyby mi nebylo tak mizerně, tak se smíchy svíjím na zemi," řeknu místo pozdravu.
„Oh, už jsi vzhůru. Sedni si. Udělal jsem pro tebe snídani. Doufám, že máš ráda vajíčka a slaninu."
„Kde jsi vzal všechno to jídlo?"
„Došel jsem nakoupit? Drahoušku, už by jsi se mohla probudit," ušklíbne se.
„Strašná sranda," řeknu sarkasticky.
Sednu jsi ke stolu a hned přede mnou přistaje talíř s jídlem a hrnek čaje.
„Dobrou chuť."
„Děkuju."
„Mimochodem, nechceš mi říct, co se to včera stalo? Mám docela právo to vědět. Včera jsem si myslel, že mi umřeš v náručí," jeho oči sklopí k podlaze a oni se zalesknou, jako by zadržoval slzy.
„Snad jsi se o mě nebál?" ušklíbnu se.
„Jasně, že ne. Jen jsem nechtěl, aby mě obvinili z tvojí vraždy," řekne ledabile.
„Hulváte."
„Taky tě miluju," pošle mi vzdušnou pusu.
Jen protočím oči a pustím se do jídla.
*****
Nacházíme se zpět v otcově ložnici, zasypáni štosy papíru. Pomalu ubíhá další den a my ne a ne něco najít. Položím papíry a promluvím k Noahovi.
„Noahu?"
„Jo?" zvedne ke mně pohled.
„Musím ti něco říct."
„Co se děje?" položí papíry na zem a přisune se ke mně blíž.
„Asi bych ti měla vysvětlit, co se včera stalo," nadechnu a vydechnu vzduch, abych se uklidnila.
„To bych ocenil."
„Už odmalička mám panický strach ze tmy. Já vím, že je to hloupost, ale já s tím už nevím, co dělat. Obešla jsem všechny možné specialisty, ale nikdo mi nebyl schopný pomoct," nedokážu déle zadržovat slzy a ony mi začínají stékat po tvářích.
„Pojď sem," zašeptá Noah a přitáhne si mě do medvědího objetí. Šeptá mi uklidňující slova a já pomalu přestávám brečet. Zlehka se od něj odtáhnu, koukám poníženě na podlahu a utírám si slzy.
„Notak. Nemáš se za co stydět. Každý má něco. Koukni se na mě," já jen zavrtím hlavou v nesouhlasu. On si jen povzdechne, zahákne prsty o mojí bradu a tím mě donutí podívat se mu do očí. Okamžitě se začnu ztrácet v jeho safírově modrých očích. Doopravdy v nich vidím rozbouřené moře, na kterém pobíhají naštvané vlny, ale ten pohled je naopak neskutečně uklidňující.
Pomalu se začne přibližovat a já sklopím oči na jeho rty. Netrvá to ani vteřinu a naše rty se spojí v jedno. V tu chvíli se mi v podbříšku rozletí hejno motýlů. Je to nepopsatelný pocit. A mimochodem, už jsem říkala, jak úžasně voní? Musím z něj dostat, jaký parfém používá.
Přišel čas na to, abychom se od sebe odtrhli. Až teď si uvědomím, že jsem postrádala kyslík. Noah přitiskne čelo na to mé a oba těžce oddechujeme.
Opravdu se stalo to, co si myslím, že se stalo?
„Já... Promiň, nechal jsem se unést," promluví Noah jako první,„ ale nelituji, že jsem to udělal."
Najednou se ozve zvuk rozbití skla. Než se stihnu vzpamatovat, dostanu ránu do týlu a v bezvědomí se skácím na zem.
Taky nelituji, že jsi to udělal Noahu.
Zdravím people <3
Tady máte další část pro zlepšení nálady v téhle situaci.
Páčko ^^
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
