Be careful. They're watching.

Těší mě

„Já... Promiň, nechal jsem se unést," promluví Noah jako první,„ ale nelituji, že jsem to udělal."

Najednou se ozve zvuk rozbití skla. Než se stihnu vzpamatovat, dostanu ránu do týlu a v bezvědomí se skácím na zem.

Taky nelituji, že jsi to udělal Noahu.

****

Bzučí mi v uších a špatně se mi dýchá. V týlu mi tepe bolestí od rány bůh ví čím a od bůh ví koho. Nemůžu se hýbat. To mě hodili do sádry nebo co?

Otevřu oči. Nacházím se v tmavé místnosti přivázaná k židli. 

Vážně?

To jsme v nějaké blbé kriminálce?

Aspoň, že tu není tak velká tma, aby vyvolala mojí fóbii, jelikož tu lehce problikává světlo ze staré žárovky. Místnost je hodně malá a vypadá jako ty místnosti v blázinci z těch psychologických thrillerů. Bez oken, bílé stěny,... Jako ve čtyřhvězdičkovém hotelu, no ne? Ještě lépe, v pěti. 

Moje myšlenky o hotelech přeruší otevření dveří. Ostré světlo mě udeří do očí a já na pár sekund nic nevidím.

„Zdravím, Amelie," promluví cizí hlas, „rád tě poznávám. Konečně jsme se setkali tváří v tvář."

„To je sice hezký, ale přes to světlo vás absolutně nevidím, takže teoreticky já vás tváří v tvář ještě nepotkala," ušklíbnu se.

„Koukám, že smysl pro humor ti nechybí."

„Ten nikdy," utvrdím ho v jeho domněnce, „mimochodem, kdo jste?"

„Bill Jackson, moc mě těší," dveře se zavřou, díky čemuž zmizí to otravné světlo a já konečně spatřím, s kým mám tu čest.

Bill je celkem vysoký, strašně namakaný a vypadá tak nebezpečně, že by člověk už jen z toho pohledu bral nohy na ramena. Aspoň, že jsem připoutaná k té  židli. A jeho pleš tu nebezpečnost ještě podtrhuje. 

„Proč tu jsem?" vymáčknu ze sebe přes všechen strach, „a kde je Noah?"

„Noah? Ah, to musí být ten chlápek, kterého přivedli s tebou. Můžu tě ujistit, že žije, ale pokud mi nedáš, to co chci, tak dlouho nebude, rozumíme si?" zlověstně se ušklíbne.

„Ano," pípnu odevzdaně.

„Výborně. Takže, tvůj tatík nám dlužil peníze. Jestli pak víš, na co je potřeboval?" stále se zlověstně usmívá.

„Na techniku pro svůj výzkum?"

„A víš, čím se tvůj tatík zabýval?"

„Možností života na jiných planetách?"

„Ano, ale nejen tím. Jeho zvědavost ho dovedla až na smrt. Tvůj tatík zkoumal horniny z planet v jiných dimenzích. Jak vidíš, tak se mu to vymstilo. No, každopádně, potřeboval vybavení. Nabízeli jsme ho jako jediní celkem levně. Koupil si skoro vše, co jsme měli. Byl do toho úplně zapálený. Nemohl to vše zaplatit najednou, tak jsme se dohodli, že to bude splácet. Pár měsíců nezaplatil. Řekl jsem mu, ať ty peníze kouká přinést, nebo mu zvednu cenu. Půl roku na to zemřel. Ale zemřel divně. Říká se, že jeho auto sjelo z mostu do řeky, ale v řece nic nenašli. Případ smrti bylo utonutí. Případ uzavřen. Každopádně mi to nesplatil a já ty peníze nutně potřebuju. A chci je po tobě a hned teď nebo tvůj kamarádíček se nedožije rána," přechází zprava do leva s rukama za zády. 

„A kolik to má být?" zeptám se trochu v obavách. 

„3 milióny €." Tak jsem se strachovala oprávněně.

„Cože? A kde to mám asi vzít?"

„Pro mě za mě třeba prodej dům, ale do týdne ty peníze chci mít na účtu."

Najednou se ozve výbuch. Rozrazí se dveře a dovnitř vletí chlap se zbraní. 

„Šéfe, někdo na nás útočí. Jsou v přesile a mají silný zbraně. Nemáme proti nim šanci," zrychleně dýchá.

„Ale nesmysl. My neutíkáme. Všechny chci vidět ozbrojený a v akci. Jdeme," řekne a s tím mužem vyjdou ze dveří. Cestu jim zkříží další chlap, který křičí bolestí, jelikož je celý zahalený v plamenech. Jen se mu vyhnou, rychle vyběhnou do dáli a nezapomenou za sebou zavřít dveře.

„Hej! A co já?" zakřičím za nimi, „Idioti," to už si zašeptám sama pro sebe.

Začnu hýbat zápěstím, abych se dostala z provazů. Bohužel to nefunguje. Co asi mám teď dělat?

Někdo začne lomcovat klikou. A sakra. Ne, ne, ne. Já nechci umřít. Ještě jsem v životě pořádně nic nedokázala. Dveře se rozletí a já z orvu vidím jen obrys postavy a pomalu se loučím se svým životem.

„Leo! Konečně jsem tě našel," ten hlas znám.

„Noahu?"

„Ano, to jsem já. Jsi v pořádku? Udělali ti něco?" přijde ke mně blíž.

„Jo, jsem. Nic mi neudělali. A ty jsi v pořádku? Nechtěli mi nic říct."

„Jsem celý. Visel jsem připoutaný za ruce a sem tam si do mě někdo přišel praštit. Nic, co bych nezvládl," uchechtne se zatímco mě odvazuje od židle.

„Cože dělali?" to si snad ze mě dělá srandu.

„No, to není důležitý. Teď tě hlavně musíme odvázat a rychle odsud vypadnout.

„Dobře."

Noahovi se podaří mě odvázat a společně vyběhneme z místnosti. Vede mě labyrintem chodeb, kde leží na každém rohu něčí mrtvé tělo.  Co se tu sakra děje?

„Noahu, víš vůbec, kam jdeme?"

„Zhruba."

„Zhruba? Bezva," protočím očima.

Odbočíme vpravo, když uslyšíme střelbu a schováme se zpět za roh. Stihla jsem zahlédnout jen dvě postavy v kombinézách se zlatými vlasy. Připadali mi povědomí. 

Počkat.

To není možný.

Když střelba ustane, vyjdu zpoza rohu a už na mě míří dvě nabité zbraně. Noah je v závěsu za mnou. Zvednu ruce, aby poznali, že jim nehodlám nijak ublížit.

„Amy!" holka napravo z mého pohledu zahodí zbraň, rozběhne se ke mně a obejme mě.

„Jsi v pořádku? Bože, já jsem tak ráda, že jsme tě našli," vysype ze sebe a stále mě nepřestane objímat.

„Jsem v pořádku, už mě můžeš pustit, než mě umačkáš," zasměju se.

„Amelie? Kdo to je?" ozve se Noah.

„Jo, promiň. Já jsem Julie. Julie Shefard. Těší mě," řekne dívka s krátkými blond vlasy, které z části překrývají její levé oko, stojící poblíž mě.

„Já jsem Jeremy," řekne další blonďák v místnosti, který přistoupil blíže k nám.

„To není možné."

Hola amigos!

Doufám, že tuhle situaci zvládáte lépe než já :D

Já osobně totiž už ani nevím, jaký je den, na tož, abych věděla svůj smysl života.