Be careful. They're watching.

Španělská vesnice

Rozsvítí se mi zelená a já se tedy zmateně rozjedu. Po pár metrech mě oslní jasně modré světlo a já v té rychlosti strhnu volant stranu.

„Do hajzlu."

Pak už cítím jen prudký náraz a strašlivou bolest a vše pohltí tma.

****

Uslyším pípání.

Počkat. Pípání? Co to? Co se stalo?

Ztěžka rozlepím víčka od sebe a hned mě oslní bílé světlo. Světlo.

V hlavě se mi začnou vracet všechny vzpomínky.

Já bourala?

Když si relativně zvyknu na světlo uvidím hnědou skvrnu sedící na židli a rozvalenou na kraji nemocničního lůžka.

Daniel. Můj nejlepší přítel. Co bych bez něj dělala. Natáhnu pravou ruku, abych ho mohla pohladit po krátkých černých vlasech. Tím ho ale probudím. Hned vyskočí na nohy s udivením ve tváři.

„Leo!" zařičí.

„Ahoj Danny," zasměju se.

„Bože můj, konečně jsi vzhůru," úlevně vydechne.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"

,,Šest dní."

Cože? Skoro týden?

A co bylo to světlo sakra zač?
Do pokoje vstoupí doktor s deskami.

,,Ah, slečna Shefard se nám už probudila. Dobrý den."

,,Dobrý. Co se mnou je?"

,,Máte zlomené dvě žebra, prodělala jste střední otřes mozku a máte natrhlý sval v levé ruce. V kómatu jste byla šest dní."

,,To už vím."

,,Necháme si vás tu na pozorování, pak si vás váš přítel může vzít do péče."

,,Ale on není můj přítel," na to se Danny jen nevinně zazubí.

°°°°°

Den na to mě propustili a já nastupuju do Danielova auta, kterým mě má hodit domů.
S rukou musím ještě dva měsíce chodit na rehabilitace, aby byla plně funkční. V autě mi Daniel vypráví, jak strašně se cítil, když mě, v den co mě přivezli, viděl, jak ležím na nemocničním lůžku skoro bez života.
Jeho povídání úplně vypouštím, protože nemůžu přestat přemýšlet nad tím, co se v ten den přesně stalo.
Co bylo to světlo?
Odkud pocházelo?
A co se tedy doopravdy stalo?

°°°°°

Když jsme dojeli ke mně domů, donutila jsem Daniela odejít s tím, že se o sebe dokážu postarat sama. Nejdřív nechtěl, ale uplatila jsem ho burritem a za moment byl pryč. Co by neudělal pro jídlo...
Uslyším hluk ve stáji.
Můj dům se nachází hned vedle stáje naproti výběhu, takže je všechno slyšet.
Sejdu schody, zatočím do leva do kuchyně, kde jsou v rohu dveře, které vedou do stáje. Pomalu je otevřu a vstoupím do stáje osvícené dopoledním sluncem. U boxu, kde se nachází Apollo, stojí krásný vysoký černovlasý kluk asi mého věku a hladí mého Apolla.

,,Hej, co tady děláš?" křiknu na něj.
On se na mě otočí.

,,Ty musíš být Amelie," upře na mě jeho krásně zelená kukadla. Bože. Jsou nádherně výrazný.

Zdravím ljudi.
Tady máte takovou kratší druhou kapitolku.
Doufám, že se líbila :)
Páčko u další kapitoly. <3