Be careful. They're watching.

Dvojčata

,,Amelie!" křičí na mě Noah. Omámeně se k němu otočím.

,,Notak, mluv se mnou. Amy."

,,Jsou to moji sourozenci."

*****

„Zatajili mi to. Odešli si a nechali mě tu v nevědomí, v myšlence, že už nikoho nemám," mumlám dál.

„Nejsi sama. Máš Davida. A teď i mě," snaží se mě uklidnit.

„Daniel."

„Já si to jednou zapamatuju," udělá vtipný obličej, kterému se musím zasmát.

„Úsměv ti sluší víc," pousměje se na mě.

„Nech si to pro svoje fanynky," pobaveně zvednu koutek úst do úšklebku.

„Já mám fanynky?" pobaveně zvedne obočí.

„Ne."

„Au," dramaticky se chytne za srdce.

Fotku si složím a dám do zadní kapsy u džín.

„Pojďme najít ty spisy," rozhodnu.

„Beru si přízemí."

„A já druhé patro."

°°°°°

Už dobrou hodinu tu pochoduju sem a tam po druhém patře a pořád nic. Jsem v ložnici a jelikož už mi došla trpělivost a energie, tak sebou plácnu na postel do měkkých peřin. Na stropě je namalovaná noční obloha. Něco, co jsem si vždy přála mít ve svém vlastním pokoji. Vstanu a sednu si na kraj postele a zadívám se na starou skříň před sebou. Jsem zvědavá, jestli tu ještě zbylo nějaké oblečení po mých rodičích, a tak zamířím přímo k ní. Otevřu jí a naskytne se mi pohled na staré, moly prožrané oblečení. Zklamaně si povzdechnu, ale pak zahlédnu nějaký kus oblečení ukrytý v obalu. Ten snad mohl přežít. Pomalu ho vyndám ze skříně a v obalu jsou krátké černé šaty, jejichž korzet tvoří stříbrné kamínky. Jsou nádherné.

V mezeře, kde ve skříni visely šaty, zahlédnu kliku. Odhrnu oblečení ke straně a naskytne se mi pohled na dřevěné dveře.

„Noahu?" zakřičím na něj. Uslyším silný a rychle pohybující se dupot po schodech.

„Co se děje? Jsi v pořádku?" je celý udýchaný a má zděšený výraz. Zvednu levé obočí v otázce, co to sakra dělá.

„V pohodě. Jen jsem našla tajné dveře."

„Bože. Ty si mě vyděsila," úlevně si oddechne.

„Moc to dramatizuješ," protočím oči.

„Mám víc zkušeností v nebezpečných situacích než ty."

„To bude tím, že žiješ déle, než kareta obrovská."

„Radši mi ukaž ty dveře," řekne otráveně.

Přistoupím ke skříni a vyndám všechno oblečení ven.

„No to mě poser."

„Bacha na slovník," napomenu ho, ale to už sahá po klice a otvírá dveře.

Teda, on by je otevřel, kdyby nebyly zamčené.

„No, vypadá to, že jdeme hledat klíče," prohodím a rozhlédnu se po místnosti, když mi před očima proběhne šmouha, která plnou silou narazí do zamčených dveří a ty se pod náporem síly otevřou.

„Tak jdeš?" pokyne mi rukou směrem do místnosti.

„Tak to bylo hustý."

„Děkuju za pochvalu. Na to se dobře chytají holky," mrkne na mě.

„Nemáš fanynky," prohodím k němu, když kolem něj procházím do místnosti.

Není moc velká, ale vypadá jako něco mezi kanceláří, knihovnou a ložnicí. Na levé straně pokoje se nachází neustlaná postel plná štosů papírů, naproti dveřím je stůl se židlí, taky pod hromadou papírů a na pravé straně knihovnička, která jako jediná z místnosti vypadá upraveně.

„Myslím, že máme práci na několik dní." 

„Tak to se do toho pusťme," prásknu rukama a vrhnu se na papíry na posteli.

°°°°°

Haiii mennesker,

How u doin' ?  

Doufám, že lépe, než mně a že si užíváte život.

No, tak zatím.