„Kdo jsi a co tady děláš?"
„Jsem Noah. Přicházím z Kyrchiandu, jelikož naše radary zaznamenaly neobvyklé frekvence na Zemi. Život."
„Jak jako neobvyklé frekvence? Jak jako život? Žijeme tu už několik století. A Kyrchiand? Bez urážky, ale zní to jako...
„Měly by být v domě, kde žil, ale to je jediné co vím."
„Colorado."
„Tak nakonec přece jen budeš užitečná," mrkne na mě.
*****
Momentálně jsme na cestě do Colorada, autem, které jsem si musela pronajmout, jelikož moje je něčí vinou v dezolátním stavu. A ten někdo právě sedí vedle mě a je úplně vedle z hudby, která hraje z rádia. Podivín. Přemýšlím, jestli ho tu někde nevysadím a nepojedu zpět. Jenže zvědavost po tátově minulosti je silnější. Kdo ve skutečnosti byl?
,,Hej, vnímáš mě? Právě si přejela odbočku," ozve se hlas vedle mě.
,,Cože?" vytrhl mě z myšlenek, takže jsem mu nerozuměla.
Zatočím a vjedeme na úzkou štěrkovitou cestu, obklopenou stromy. Na konci se stáčí do prava a jakmile vyjedeme za zatáčkou, spatřím obrovský dřevěný dům. Dům mého otce. Je nádherný. Na to, že tu nikdo od jeho smrti nebydlel, z venčí vypadá překrásně. Neptejte se, jaktože vím, že tu nikdo nebydlel. To ví jen Noah a nehodlá mi to říct. Vystoupíme z půjčené černé Audi a míříme si to rovnou ke dveřím.
,,Myslíš, že je zamčeno?" zeptám se.
Vezme za kliku a s lehkostí dveře otevře.
,,Chápu."
,,Dámy mají přednost."
,,Ach. Jaký to gentleman. Asi si tě vezmu," odpovím sarkasticky.
,,To bych neodmítl," přiblble se ušklíbne.
Na to jen protočím oči vstoupím dovnitř. První co uvidím, je točící schodiště vedoucí do druhého patra. Všude po stěnách visí fotky. Moje fotky. Mámy. Společné fotky. A...
Fotka nějakého malého kluka a holky, který vypadají naprosto stejně a musí jim být kolem pěti let. Oba mají blonďaté vlasy a pomněnkově modré oči. Nos jim zdobí pihy, jako mně. Kdo to může být? Opatrně sundám fotku ze zdi a zkusím ji vyndat z rámečku. Noah mezitím přijde ke mně a začne mi koukat přes rameno. Když se mi povede z části fotku vyndat, je na ní něco napsáno okrasným písmem. 12.3. 4504
,,Tyjo. Ty musí být už starý a vrásčitý," hvízdne Noah.
Neberu na něj ohled a vyndám celý obrázek z rámečku. Pod datumem jsou napsána dvě jména.
Jeremy a Julie Shefard
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
To není možné.
Pouštím rámeček na zem a ten se roztříští na malé kousky. Ale fotku pořád držím v rukou.
To není možné.
Za mnou slyším někoho volat mé jméno, ale já věnuji pozornost jen té fotce.
To není možné.
Hlas za mnou v pozadí neustává a je vidět, že mu došla trpělivost, protože jeho majitel se mnou prudce zastřese.
,,Amelie!" křičí na mě Noah. Omámeně se k němu otočím.
,,Notak, mluv se mnou. Amy."
,,Jsou to moji sourozenci."
Zdravím nuvpu' <3. Trošku kratší část, ale snad se líbila. :D Tak zase někdy, papa <3.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
