Koloraturo

Kapitola první

O pár let později...

Lily:

Operní zpěvačka přede mnou právě dozpívala dlouhou část své árie.

Její hlas se nesl halou v dlouhých vlnách, rozléhajících se prostorem rozlehlého sálu, a klouzaly po stěnách zase zpět k nám.

Neumím nijak dobře hodnotit ostatní, ale tenhle kousek se mi opravdu líbil.

Líbilo se mi, jak dokázala svým hlasem prorazit i hluk orchestru, to obdivuju, takovou schopnost já nemám.

Můj učitel by tenhle výstup samozřejmě okamžitě zavrhl s tím, že zpěvačka se dopustila hromady chyb užitím některých častých pěveckých zlozvyků. Ale já tyhle manýry neumím až tak poznat, takže možná proto bych nemohla hodnotit jako porotce...

Margit vedle mě se zavrtěla a trochu netrpělivě poklepala rukama na opěrky sedadla.

V té tmě to nebylo až tak vidět, ale já to mohla cítit.

Celý sál byl plný měkkých židlí se sametovým polstrováním rudé barvy a každá z nich tak pohodlná, že při sledování představení člověka vůbec nebolela záda a měl tendenci cítit se celou dobu jenom příjemně.

Podívala jsem se na ni a ona mi pohled oplatila. V jejích očích byly vidět známky nervozity.

,,Už tě to nebaví?" řekla jsem potichu k ní

,,Blázníš? Na tohle jsem se těšila od doby, kdy nám ve škole řekli, že na to půjdem!" pronesla až trochu moc nadšeně ,,Ach, a ten klavír!" rozplývala se

Abych to malinko objasnila, Margit, moje nejlepší kamarádka, je ta nejnadanější klavíristka na světě, jakou jsem kdy měla tu čest poznat... Ne vážně! Já nepřeháním!

,,Ten klavírista hraje dobře,...."šeptla jsem ,,...ale ty bys to zahrála líp."

Ozval se tichý smích z její strany a pak odfrknutí.

,,Tak to zas neee...." Bránila se, ale já moc dobře věděla svoje. Zahrála.

Ozval se zvuk, jako když smyčec přejede špatnou stranou po strunách na housle, a na jeviště vtrhl mladý chlapec v kostýmu středověkého posla s dlouhými lehce vlnitými hnědými vlasy staženými do ohonu a vážnou tváří. Mezi nohama svíral dřevěnou tyč s papírovou hlavou koně, což měla být kulisa nahrazující opravdové zvíře, ale oproti vznešenosti celé opery to působilo trochu moc lehce a jednoduše a ...výstředně. V rukou držel bílé psaní s červenou pečetí.

,,To je Alan!" zvolala až moc nahlas Margit, která si hned v zápětí uvědomila svou chybu a lehce zrudla, avšak měla co dělat, aby zadržela smích, kterým se, ve snaze zachovat klid kolem sebe, málem zadusila.

Zlehka jsem ji poklepala po rameni.

Tiše doběhl k jedné z operních zpěvaček, která před pár minutami dokončila svou árii, zhluboka se jí uklonil, do rukou vložil psaní, a zase zmizel za oponou, což byl celý jeho výstup na pódiu. Možná... by si někteří kritici všimli, jak na cestě zpátky lehce zakopl o svého koně, který mu v zápětí málem spadl na zem, ale tenhle špatný manévr naštěstí ustál, takže jeho výstup působil naprosto dokonale.

,,Hezký, hezký!" zatleskala tiše Margit ,,Už se těším, co bude dál."

Po asi půl hodině hry ovšem její nadšení rychle opadlo. Opona se stahovala dolů a světla kolem nás se začala pomalu rozsvěcovat. Bylo to znamení konce.

,,Cože? To vážně?" Řekla, když už všichni vstávali ze židlí. Její silný pronikavý altový hlas se mísil s vrzáním dřeva a šustěním bund. ,,To už jako nic nebude dál? To bylo všechno?" zamrkala poněkud nevěřícně a naštvaně ,,A co Alan? To už tam jako nemá žádnou další scénu nebo co? Já se na to tak těšila! Úplně jste mě znechutili, fakt...."