Nameless Ranger

3.

Ještě ten den jsme Henryho pohřbili u starého dubu, který nám rostl kousek od baráčku.
Měl ho hrozně rád, dokázal u něj strávit celý odpoledne, tedy to bylo předtím než poznal Jacka a jeho partu.
Pohřeb byl krátký, a hodně bolestný. Přišla se totiž podívat celá ves, a popřát nám upřímnou soustrast. Já jsem tam zůstal ještě o něco déle, chtěl jsem se totiž vyzpovídat a zanadávat si i sám sobě, proč jsem na něj nedával větší pozor ... byl jsem jeho starší bratr, ale nedokázal jsem ho ochránit. Nakonec pro mne musela dojít Jenny, aby mě aspoň zavolala k večeři. Nevnímal jsem to, ale byl jsem tam u něj celý odpoledne.

Uběhl již týden od Henryho smrti a doma zavládlo hrobový ticho. Matka skoro vůbec nemluvila, a stále smutnila za Henryho, div mi to nedávala za vinu. Jenny smutek ovládl taky, ale naštěstí ne tolik jako mamku. Místo toho aby oplakávala, znovu si procvičovala své léčitelské dovednosti. Měla totiž sen, že se jednoho dne stane královskou doktorkou. Nikdo jí to nemohl mít za zlé, léčit uměla opravdu dobře. Já sám jsem už byl pod jejíma rukama hodněkrát. Jen jsem se usmál při pohledu na ní a šel jsem si znovu pro luk a šípy. Já jediný jsem se držel, smutek na mne sice dolehl, ale spíše jsem měl vztek, že jsem tam nebyl, když mě potřeboval. Možná že kdybych tam byl, tak by ještě žil.
Oblékl jsem si tedy znovu svou koženou vestu a přehodil přes ní hnědozelený plášť.

Musel jsem na chvilku ven, doma bylo pochmurno a já už to nemohl vydržet.
Měl jsem v plánu jít do nedalekého lesa a procvičit si své schopnosti s lukem. Ten les jsem měl rád, moc lidí tam nechodilo, spíše žádní. Byl tam klid, a hlavně když mi bylo nejhůř, ten les mě dokázal vždy nějak povzbudit. To jsem právě teď nejvíce potřeboval. 
Věděl jsem že to zní divně, ale vždy jsem říkával, že v lese se cítím jako doma.

Řekl jsem jen tak do vzduchu že odcházím. Nejspíš mě nikdo neslyšel, ale to mi bylo v tu chvíli fuk. Jen co jsem vyšel ze dveří, uviděl jsem na nebi jak se stahují mračna k sobě.
,,Bude bouřka," povzdechl jsem si lehce hlasitěji. Přetáhl jsem si kapuci přes hlavu a vydal se směrem k lesu. Cesta byla delší, ale já už to měl nachozené tolikrát, že mi to přišlo jako chvilka. Po cestě jsem se hlavně dokázal zabavit. Vyžíval jsem se v pozorování, stopování a především v tichém a neslyšném plížení. Vždy když jsem zahlídl něco v dáli, jen jsem se rychle přikrčil a zmizel za strom nebo do vysoké trávy, která byla hnedka u cest. Pomalu se k tomu přibližoval, a někdy i zkoušel natahoval luk se založeným šípem v tětivě. 
Měl jsem pravdu, v polovině cesty mě zastihla bouřka. Pršelo dost hustě, a blesky ovládli oblohu.
Byl jsem sice na bouřku připravený, ale tohle bylo dost i na mne. Schoval sem se proto mezi stromy, déšť zde nebyl tak prudký a já se mohl soustředit na hledání úkrytu.
Věděl jsem totiž, že nedaleko od místa kde jsem by se měla nacházet jedna jeskyně, taková malá, ale dost útulná na to, aby se v ní dala přečkat takováhle silná bouřka.

V tu chvíli se stala další nečekaná věc. Jak jsem tak šel tím lesem, uviděl jsem z dáli, že se na tom místě svítí.
,,Co to ?? Nějací lidé tady ??" Řekl jsem si tak k sobě a zpozorněl jsem. Raději jsme se tedy skrčil a proplížil jsem se k nedalekému stromu, abych měl dobrý výhled na to místo. Byl jsem ale šokován. Byla to skupina banditů, jenž měli u sebe i zajatce, na kterého jsem zrovna neměl dobrý výhled, ale na někoho tam křičeli a nevypadalo to moc kamarádsky.
Nakonec zajatce zvedli a někam vlekli, v tu chvíli jsem si konečně povšiml o koho se jedná. Byla to mladá žena, mohlo jí být o pár let více než mě, ale ne o moc. Nejspíše pocházela z nižších vrstev, něco jako já, ale neznal jsem ji. Každopádně, byl jsem odhodlán jí zachránit.

Konečně si budu moct vyzkoušet své dovednosti v akci ...