Připadám si jak bez srdce,
dala jsem ho bejvalce,
už nemám žádné emoce.
Ona ho už dávno zahodila,
na kousíčky ho rozbila,
žádná ho doteď nespravila.
Přemýšlím nad smrtí každý den,
sebevražda je můj sen,
možná jednou to zabolí jen.
Stejně už dlouho umírám,
okolní svět nevnímám,
na hezký časy vzpomínám.
Každý na mě divně kouká,
na maják mi zřejmě šplouchá,
ona jen další hřebíky do mě vtlouká..
Kam duše má se poděla?
Proč osamělost a deprese na pomoc mi přiběhla?
Proč má osobnost ztemněla?
Otázky pořád mám,
odpovědi stále hledám,
životem bloudím nevím kam..
