13

267 10 0
                                    

,,Zlato, pročpak ty slzy?" přišel ke mě a kapesníkem mi otřel tvář.

,,Prosím..."

,,Ššš..."

,,Prosím, ne. Nechte mě prosím chvilku o samotě. Moc vás prosím o malé slitování. Beztak mě máte do konce mého života, ty dvě hodinky jsou nic." vzlykala jsem zlomeně.

,,Ššš, dobře víš, že to nejde. Jsi má a mé věci si dobře hlídám. Možná budu tak hodný a tu hodinku ti nechám, ale to si ještě rozmyslím jaká teď budeš." zašeptal mi s úsměvem do ucha.

Mé slzy začaly téct už proudem. Sundal si kalhoty a zopakoval to, co minule...

,,Špatné to nebylo." pochvaloval si ,,Dvě hodiny."

,,Děkuju..." odpovím šeptem a celá se zhroutím.

Ze spárů smrti ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat