Výkřiky minulosti *pozastaveno*

Vysněný pokoj

Ložnice je ze všech pokojů největší. Nachází se tu několik skříní s vylomenými dveřmi, dále je tu knihovna. Police jsou prázdné a knihy poházené po celé místnosti. Většinu místa zabírá dvojlůžková postel, na které jsou stále původní přikrývky a vedle ní stojí noční stolek s lampičkou. Kdyby tu vše neleželo pod prachem a sklem, byl by to pokoj, jaký jsem vždy toužila mít. Prostorný, ale skromně zařízený. Obyčejný, ale útulný.

V dětství sem žila s rodiči a bratrem, dokud do našeho domu nepřišli vojáci. Mojí rodinu včetně bratra zabili a já jsem utekla tajným vchodem ve sklepě. Nevěděla jsem, kam mám jít, jen jsem utíkala a strach mi nedovolil zastavit. Pak jsem odbočila do slepé uličky a ihned věděla, že tahle jediná chyba mě připraví o život. Pamatuji prázdný výraz vojáka, když mi přiložil zbraň k čelu. Byla jsem připravená zemřít, avšak rána nepřišla. Otevřela jsem oči plné strachu a uviděla, jak muž padl k zemi. Jeho korálově modrá uniforma se zabarvila do ruda a nad již vyhaslým tělem stál chlapec asi o rok starší než já. V rukou si pohazoval revolver a přátelsky se na mě usmál. "Jsem Jonathan," řekl a napřáhl ke mně volnou paži. "Scarlett," vykoktala jsem vykuleně a potřásla mu rukou.

To bylo poprvé, kdy jsme se potkali. Všemu jsme se učili bok po boku. Vždy jsme bojovali pospolu a nesčetněkrát si zachránili život. A teď je to tu zas. Tentokrát je to ale jiné.

Přemýšlím, proč nás Angel všechny nezabila, když k tomu měla příležitost. Překvapila nás v našem úkrytu a ještě teď v hlavě slyším její pronikavý hlas. "Jeden z vás půjde se mnou. Bojujete statečně, ale na špatné straně." Její muži nás obklíčili a namířili na nás samopaly. Stále mám před očima ten pohled, který mi Jonathan věnoval před tím, než odešel. "Vrátím se," zašeptal a já mu tolik toužila uvěřit.

On se nenechá zlomit. Je silný a má za co bojovat. Jsme spojeni, dokážeme cokoli.

Doplním zásobník a navzdory vlastnímu slibu se pustím do odstřelování. Jde mi to celkem snadno, dokud o mně nikdo neví. Jako vždy před každým přesným výstřelem zadržím dech a chystám se stisknout spoušť. Kulka ale nezasáhne svůj cíl a se škubnutím v ruce prostředí lustr nade mnou. Kryji si obličej dlaní před sypajícím se sklem a snažím se muže za zády poslepu zasáhnout loktem do obličeje. Snadno se mi vyhne a popadne mě za vlasy. Smýká se mnou ze strany na stranu a já při tom narážím bokem do všech rozbitých skříní a polic. Uvolním všechny svaly a přesně, jak jsem doufala, stisk povolí a mé unavené tělo tvrdě dopadne na zem.

Cítím se trochu uraženě. Opravdu si myslel, že mě omráčí tak snadno? Dobře, tak mu ukážu, co všechno tahle dívka dovede. Mrštně se odkulím ke své zbrani a ještě napůl vleže ukončím jeho život. Miluji jistotu svých rukou.

Zlobím se na sebe. Upoutala jsem přílišnou pozornost a podle mého odhadu tu do několika minut budou ostatní vojáci. "Vida ani ne minuta," prohodím, jakmile kulka prosviští hlavou prvního. Humor mě ale postupně opouští. Je jich moc. Divoká přestřelka se brzy zvrtne v bitku. Ovšem není to tak, jak bych si představovala, protože jsem to já proti všem. Schytala jsem jednu ránu do ramene a druhá střela mě jen tak lehce škrábla na boku. Klouby na rukou mám rozedřené a potřísněné krví. Sama nepoznám, jestli je má nebo protivníků.

Síly mě začínají opouštět a v hlavě se mi odehrává jen: uhnout, skrčit se, udeřit, zůstat na nohou. Kašlu na efekt a biju se vším, co je po ruce. Knihy, vyomená dvířka skříně - zásobníky zkrátka nejsou bezedné. Ani mi nedochází, že v rukou svírám malou lampičku se skleněným mramorovaným stínítkem, dokud se sklo neroztříští o lebku vypracovaného muže, kterému může být tak třicet let. Důležité je, že to funguje.

Ten byl poslední. Předmět mi vyklouzne z rukou a v tu chvíli se mi  podlomí kolena.