Výkřiky minulosti *pozastaveno*

Pokrevní pouto

Tato místnost je na rozdíl od zbytku budovy světlá a nejlépe vybavená. Pravděpodobně jsme v levém křídle, kde se již nenacházejí pokoje pro hosty, ale rekreační místnosti. Musím zapojit fantazii, abych si představila, co tady kdysi bylo. Angel si svou základnu přestavěla po svém.

Většinu prostoru zabírá jednoduchý podlouhlý stůl, na kterém jsou v několika přihrádkách uložené různé lesklé nástroje a laborarorní pomůcky. Své místo tu zabírá i nespočet šanonů a složek s dokumenty. Několik jich je chaoticky rozložených na stole a kazí celkový dojem jinak tak uhlazené místnosti.

Po mé pravé ruce je pár stejných monitorů a po jejich obou stranách, pro nezasvěceného snadno přehlídnutelná, dvířka. Taková jsme používali také.

Jedná se o mechamismus skrytý ve zdi fungující na otisky prstů. My v nich ukrýváme své nejlepší zbraně. Co v nich mají zde, netuším. To mi ale nedělá hluboké vrásky. Mou pozornost především zaujaly kovové konstrukce, držící skleněné nádobky s různorodou tekutinou.

Náhle si vzpomenu, že je tu nejsem sama. Přestanu se zaobírat vybavením a svou pozornost nasměruji k mému zahránci/ únosci. Pro jistotu obejdu stůl, aby mezi námi bylo dostatek prostoru a alespoň nějaká překážka.

Můj obranný postoj mu připadá směšný a vydává velké úsilí, aby udržel chladnou tvář. Ležérně se opře o dveře, které mimochodem hned po našem příchodu zamkl, a upře na mě své šedé oči. Po zádech mi z toho intenzivního pohledu přejede mráz.

,,Nevím, kde začít," promluví po chvíli a zastrčí si ruce do kapes té ohavné uniformy.

,,Tak co třeba tím, proč jsi mi pomohl?" navrhnu odměřeně a v mém hlase není ani stopa po vděčnosti. Stal se ze mě v podstatě vězeň.

,,Chci ti pomoct. To, že jsi sem přišla, bylo riskantní. Nevím, co sis myslela, ale pomůžu ti se odtud dostat."

Nevím, co mu mám odpovědět. Stojím tam jako přilepená se založenýma rukama. Nevěřím mu.

,,Jsi postřelená, máš zlomený nos. Na každém kroku zanecháváš stopu krve. Jak dlouho si myslíš, že potrvá, než tě najdou?" argumentuje.

,,Vím, do čeho jsem šla a vím, že to bude těžké. Myslím si ale, že to není tvá starost."

,,Proč se dobrovolně vydaváš na smrt? Jaký to má smysl?"

,,Já nemám jinou možnost. Pokud to teď vzdám, už se sem nikdy nedostanu. Pokud teď uteču, budu si celý život vyčítat, že jsem tu Jonathana nechala. Bude to má vina, protože já bych byla ta, co to vzdala."

Moje sebekontrola se sesype jak domek z karet a dlouhá zbraň, kterou stále svírám v ruce, mi vyklouzne a spadne na podlahu. V očích mě zaštípou slzy. Opřu se oběma rukama o stůl a sklopím zrak. Nechci, aby viděl mou slabost. Vím, že bych se měla mít na pozoru, ale nedokážu to ovládnout. Na bílou, lesklou desku stolu ukápne moje slza smíšená se zaschlou krví na mé tváři.

,,Nemusíš být za všech okolností silná," chlácholí mě a položí mi ruku na postřelené rameno. Škubnu sebou bolestí a zatnu zuby.

,,Omlouvám se," řekne upřímně a odtáhne se. Mezi prsty si promne mou krev.

,,Mohu odejít?" řeknu rozechvělým hlasem a zadívám se mu do tváře.
Starostlivě se na mě zadívá a jeho bledá tvář posmutní. Jeho reakci nechápu. Ani to, když mi svou dlaní přejede po tváři.

,,Vždycky jsi byla tak odhodlaná, Scarlett," zašeptá.

Když uslyším své jméno z jeho úst vytřeštím oči. Zná mě. Nevím odkud, ale teď alespoň dává smysl, že mi pomohl. Na srdci mám najednou spoustu otázek. Je možné, že zná Jonathana? Je skutečně na naší straně, nebo se o mě jen doslechl od Angel?

Pozorně si ho prohlédnu. Šedé oči se zelenými odlesky, středně vysoké čelo, uhlově černé vlasy střižené na krátko...

Stejný odstín jako ty mé. Srdce mi vynechá několik úderů. Tehdy mi bylo šest a jemu osm. Tím pádem by mu mělo být dvacet. To by odpovídalo.
Ne, to je šílené. Všichni přece umřeli. Byla jsem jediná, kdo přežil. To jsem si alespoň myslela. Přesto je tu malinká naděje a v hloubi duše vím, že je to pravda.

V očích mě znovu zaštípou slzy. Tentokrát ale pláču radostí.

,,Dylane?" zašeptám nevěřícně.

,,Jsem to já, sestřičko moje," usměje se a zatočí se se mnou v náručí.

V tu chvíli necítím žádnou bolest. Jen radost a štěstí.