Výkřiky minulosti *pozastaveno*

Život za život

Potichu našlapuji a systematicky kontroluji místnost po místnosti. Ocitnu se v prostorném třílůžkovém pokoji. Postele jsou převrácené, kamennou podlahu pokrývají střepy, které odrážejí sluneční světlo a třpytí se jako kapky rosy.

Uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl, okolo něj několik židlí. Obejdu ho a zamířím ke knihovně napravo. Očima přelétnu hřbety knih, jako by mi mohly dát odpovědi na mé otázky, nebo alespoň nápovědu k tomu, kde hledat. Žádná z nich mi ale nepřipadá důležitá, a tak vyjdu zpět na chodbu a vhrnu se na obchůzku šestého poschodí.

Čím blíže se přibližuji, tím zřetelněji slyším tlumený rozhovor. Přikrčím se a přes škvíru ve dveřích uvidím několik mužů. Dva stojí u skříní, další o několik metrů dál šátrá v haraburdí na podlaze. Uklízejí spoušť po několikaletém chátrání. Trochu znejistím. Je to jen skupinka vesničanů, která už má dost života ve strachu v malém dřevěném domku? Zadívám se pozorněji a všimnu si zbraní v pouzdrech u jejich opasku. Kde by k nim přišli? Nene, to nebudou obyčejní lidé. Tak či tak musím pohnout a být opatrná. Je jen otázkou času, kdy si někdo všimne mrtvého muže nacpaného za rohem.

Co jsem zatím zjistila, každý pokoj má průchozí koupelnu a ložnici. Očima zapátrám po dveřích. Jsou jen pár metrů od vchodu. Pokud se mi podaří tam nepozorovaně proklouznout, získala bych skvělou pozici k útoku nebo útěku...

Opatrně se protáhnu pootevřenými dveřmi a strachem skoro nedýchám. Co nejtišeji se plazím k cíli a nikdy jindy mi nepřipadalo pár metrů jako taková obrovská vzdálenost. Stisku kliku a se zaťatými zuby jí otočím. Zalije mě vlna úlevy, když se dveře hladce otevřou a nevydají typický skřípavý zvuk.

Vklouznu do koupelny tiše za sebou zavřu a dlouze vydechnu. "Jen tak dál. To zvládneš," podporuji sama sebe neslyšně a opřu se oběma rukama o umyvadlo. Podívám se na sebe do zrcadla. Vidím rozcuchané černé vlasy stažené v ohonu, zděšený, ale odhodlaný pohled. Čokoládově hnědé oči v tlumeném světle působí mnohem temněji a na čele mám drobnou ranku z předchozí šarvátky. Sáhnu si na čelo a následně se kouknu na prsty. Jen trocha krve. Není to nic hlubokého.

Chystám se ještě rychle zastrčit uvolněné prameny vlasů za ucho, když v zrcadle za zahlédnu pohyb. Snažím se zůstat klidná a neotáčet se, aby přítomný nezjistil, že o něm vím. Jednou rukou si urovnávám vlasy a pravačkou nenápadně vytáhnu zbraň. Přiložím prst na spoušť. Silná ruka mě popadne za rameno, já se bleskově otočím a vystřelím. Mužovo svalnaté tělo zachytím dříve, než se stihne sesunout k zemi. Neslyšně ho položím a ujistím se podle pulsu o jeho smrti. Doufám, že přes skřípot skla a šoupání smetáku nikdo nic neslyšel. Pokud budu moct, zkusím odtud zmizet a ostatní nechat na živu.