Výkřiky minulosti *pozastaveno*

Rozhodnutí srdce, nebo rozumu?

Jen se usměje a stále mi drží čepel pod krkem. Neváhá. Nemá strach. Pomalu tlačí na dýku a já cítím horkou krev, jež se řine zpod ostré čepele zarývající se do masa.

,,Jonathane, přestaň. Nechci to udělat. No tak!" Snažím co nejméně polykat a jakkoli se hýbat. Pokud nic neudělám, nepřežiju. Opravdu to ale musí být já nebo on?,, Poslední slova?" vyzve mě mechanicky a ani nečeká na odpověď. Tohle není můj Jonathan. Nikdy by si s obětí takhle nehrál. Není to on, NENÍ.

Zaháknu mu nohu za trup a popadnu ho za rameno. Rychle se přetočím tak, že ho přidržím pod sebou a sedím na něm. Zalapá po dechu, ale úšklebek z jeho tváře nezmizí. Obě ruce má položené na podlaze a dýka odletěla několik stop od nás. Tisknu mu nabitou pistoli k čelu a brečím. Ruka, která nikdy nezaváhala a ani se nezachvěla, se třese.

,,Nedokážeš mě zabít, Scarlett." Mé jméno zdůrazní a já překvapením otevřu ústa. Pamatuje si mě. Když si mě pamatuje, existuje vůbec ještě možnost, že neví, co dělá? Co když mu žádná protilátka nepomůže?,, Jsi slabá. Nejsi bojovník. Kdybych tě tenkrát nezachránil před tím vojákem, byla by z tebe nula. Mrtvá nicka stejně jako tvoje matka a otec!"

Mluví s takovou nenávistí, že se mi jeho slova zabodávají do srdce jako šípy. On ví, jak moc mi tím ubližuje. Zná moje slabé místo.,, Přestaň!" zakřičím a přeskočí mi hlas.,,Tví rodiče tě nemilovali. Ten den, kdy proběhl útok, neměl být posledním pro tvé rodiče, ale pro tebe. Ty jsi měla být obětí,"pokračuje a nedělá si starosti, že se nemá jak bránit.,, Řekla jsem, že stačí!" zaječím a v tu chvíli ho praštím pěstí do čelisti tak, že se hlavou uhodí o nohu postele, u které jsme právě leželi. Pak už nepromluví. Jen zůstane nehybně ležet a z koutku úst mu začne stékat krev.

Uchopím jeho ruku a nahmatám puls. Díky bohu jsem ho jen omráčila. Přesto mi na prsa dosedla tíha a zžírá mě pocit viny. Slibovala jsem si, že mu nikdy neublížím. A teď? Přemýšlela jsem o tom, že stisknu spoušť. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zastřelím jediného člověka, na kterém mi tak záleží.

Uchopím jeho mozolnatou dlaň a přiložím si ji na tvář. Mohla bych do ní schovat celý obličej, kdybych chtěla. Teď se ale nesmím zdržovat. Opatrně mu ruku položím na hruď a políbím ho na tvář. ,,Odpusť mi," zašeptám a vyrazím ven z pokoje. Než se vydám hledat lék, zatarasím dveře, abych měla více času.

Rozběhnu se nejbližší chodbou a vpadnu do prvních dveří, které potkám. Pak se vyčerpaně sesunu podél zdi na zem. Přitáhnu si kolena k hrudi a nechám emoce ovládat tělo. Přes závoj slz sotva vidím a kvůli vzlykům nemůžu pořádně dýchat. Nesnažím se být potichu. Nesnažím se být nenápadná. Už mi na tom nezáleží. Ať si klidně přijdou.

Nečekala jsem, že to bude tak těžké. Šla jsem do téhle budovy za jasným cílem. Chtěla jsem najít Jonathana a přivést ho zpět na základnu. On byl má cesta. Pokaždé, když jsem začala pochybovat o svých schopnostech, vzpomněla jsem si na jeho upřímný úsměv a něhu, kterou měl v očích. Láska mi dodávala naději a sílu dokázat nemožné.

Teď jsem se stala nepřítelem a Jonathan mě z celého srdce nenávidí. Možná to není on. Možná je naděje, že najdu protilék a jeho staré já se vrátí. Je to ale vůbec ještě možné? Před pěti minutami jsem mu tiskla hlaveň k čelu a chystala se zmáčknout spoušť. Chtěla jsem to ukončit, ale nedokázala jsem to. Teď už s jistotou vím, že pokud nadejde stejná situace, neudělám to. Opar lásky je mnohem silnější, než váha rozumu.

Jsem zničená. Jonathan mě zlomil po fyzické i psychické stránce. Věděl, kam svá slova směřovat, aby pronikla tvrdým zevnějškem. Co když to udělá zas?

Na chvíli zavřu oči a vzpomínám, jaké chvíle jsme spolu zažili. Vybavím si ty nejhloupější a nejvtipnější historky, které mi kdysi vyprávěl. Pak ale, z ničeho nic, vypluje na povrch myšlenka na den, kdy jsme si byli blíž, než kdy dřív.