Narušení života lidských titánů a jejich přátel (spin-off)

Ďáblův poslíček

„Nazdar, smradi!" Konečně jsem po asi dvouhodinové cestě dopelášil na svém černočerném oři ke skupince uprostřed mýtiny, která se nacházela mezi obrovskými stromy, jež poskytovaly krytí komukoliv, kdo si tu chtěl zařádit. Záblesky z přeměny na obry tak nebyly vidět, minimálně z jiho-západu, odkud jsem se sem vydal. „Tak co, jak jde trénink?" hbitě jsem seskočil z koně, až jsem si skoro rozbil hubu, ale naštěstí jsem to ustál, a tak můj nástup vypadal strašně cool! „Čau, Kameníku! Skoro jsem tě přehlídl!" všimnul jsem si i jednoho z mých kámošů, se kterým jsme už pár obrů společně sundali.

„Zdarec, senpai!" Kameník mě alespoň bere trochu vážně na rozdíl od jeho kamarádky z dětství.

„Tys nám tu fakt chyběl, Yamado," propálila mě kamenným pohledem Ryuuka, očividně dočasná místní velitelka, když nebyl kapitán Levi zrovna přítomen. Společně s ostatními nováčky, konkrétně Erenem, Mikasou a Arminem, seděla v kruhu a vychutnávala si ranní kávu. Zdá se, že dnešní cvičení ještě nezačalo. „A to, že seš stejnej skrček jako Levi, neznamená, že ho můžeš bez ostychu napodobovat," zpražila mě za můj slovní projev, zatímco jsem přivazoval svého koně k těm jejich.

„Nikoho nenapodobuju, jasný? Jen jsem prostě něco málo pochytil," zamířil jsem k jejich skupince. „Jinak pro informaci vás všech – jsem vyšší než kapitán o celý čtyři centimetry!" Nabyl jsem dojmu, že tohle jim nemůžu nesdělit.

„No a? I tak to z tebe dělá skrčka, trpaslíka, skřeta, a dalších milion tvorů, co jsou menší než můj nehet, chibi." Ne, že bychom proti sobě s Ryuukou něco měli, ale... Ok, možná měli, ale o tom jindy.

„Hele, měli byste mi ještě děkovat! Přijel jsem vás varovat, protože sem za chvíli nalítne Hanji a rozsápe vás dva na kusy," ukázal jsem prstem na oba naše titány a posadil se na volný pařez poblíž Kameníka.

„Takže ty seš jakože předvoj?" zeptal se můj věrný svěřenec, který je u Průzkumné legie pouze o rok méně než já.

„Něco takovýho," odpověděl jsem krátce, protože jsem viděl, jak se Ryuuka nadechuje, že chce něco říct. Už mi párkrát dala do nosu, tak teď jsem to nechtěl moc riskovat.

„A kde jsi nechal zbytek? Sežrali je obři?" vyzvídala. Přesně o tomhle jsem chtěl mluvit.

„Naše jednotka dorazí asi tak za hodinu?" podíval jsem se na hodinky a odhadl čas příjezdu mojí party. „Hanji mě poslala napřed, abych váš trénink posunul do té doby, než přikluše i ona. Prý vás chce strašně vidět v akci a mám vám vyřídit, že se na vás neskutečně těší. Klepala se u toho nadšením jak při epileptickém záchvatu, takže byste na ni měli radši čekat. Ještě musela něco vyřídit v Trostu, proto to zdržení," vysvětloval jsem a ležérně si založil ruce na prsou.

„Tsk, jsme mohli ještě spát!" červenovlasá dívka rozhodila rukama a upřela zrak k nebesům s obrovským pocitem beznaděje v duši.

„To mohli," zlomyslně jsem se ušklíbnul, ale to už na mě vzápětí letěl plechový hrníček se zbytkem již studené kávy. Mistrovsky jsem se- Dobře, veškerý obsah mi skončil na ksichtě a nejenom tam. „Ty vole! To bylo za co?!" vyjekl jsem jako děcko a kdybych nějakej hrníček taky měl, už jí letí nazpátek.

„Za blbý ksichty, blbý kecy a tvou blbou přítomnost!" vlastně mluvila dost v klidu, to jen já jsem teď byl extra vykolejen tímto nestoudným útokem.

„Však to nebyl můj nápad! Jsem jen poslíček!" setřel jsem si zbývající kávu z obličeje, a přitom pátral po čemkoliv, co bych po ní mohl hodit jako odvetu. Naneštěstí jsem u sebe měl jen svoje čepele, to by nebylo moc gentlemanský.

„Poslíček ďábla, zjevně," narážela Ryuuka na mou nadřízenou.

„No řekněme, že velitelka Hanji je trochu..." hledal jsem ta správná slova.

„Démon, úplný démon," byla zdejší chůva nováčků přesvědčena.

„Že to říkáš zrovna ty," pousmál jsem se a zkoumal fleky na svém zeleném plášti a vojenský bundě. Ach jo, jestli mě takhle někde načape Levi, jsem mrtvej. Beztak to udělala právě z tohohle důvodu!

„Když seš dneska tak ukecanej, mohl bys vymyslet, co budeme jako dělat, než přijede pohroma," navrhla a kdyby pohled mohl zabíjet, už jsem bez zátylku.

„Co takhle se bavit o zajímavostech z výprav a tak?" nadhodil Kameník, který se jako jediný dokázal vetřít do naší konverzace, respektive na to sbíral odvahu už bůh ví jak dlouho.

„Ježiši," Ryuuka se plácla přes tvář a promnula si melancholicky oči. Už předem věděla, jak se vyžívám ve vyprávění, a proto byla tak zděšená.

„Já mám náhodou dost zajímavý střípky! Tak třeba – věděli jste, že lidstvo nepostavilo zdi kvůli ochraně před obry? Postavili je z úplně jinýho důvodu!" Eren, Mikasa, Armin, ale i Kameník na mě zvědavě zírali s jiskřičkami v očích. Nemohli se dočkat, co ze mě vypadne. „Zdi byly postaveny... Aby chránily obry před kapitánem Levim! Hahaha!" Sám jsem se zasmál svému vtipu a několikavteřinové ticho přerušil až Kameník, který se začal smát se mnou.

„To bylo dobrý, senpai!" s Kameníkem jsme si plácli a tři nováčci před námi byli zjevně natolik unešení z tohoto nového faktu, že kompletně zamrzli.

„Ty seš vůl... Tohle je snad první věc, ve který s tebou musím souhlasit," Ryuuka si znuděně podpírala tvář a já byl v šoku z toho, co že to vůbec vyřkla nahlas! „Heichou musí bejt největší noční můrou všech obrů," doplnila mou teorii o vlastní poznámku.

„Co tam máš dalšího, senpai?" Kame se domáhal dalších faktů, ale tentokrát jsem se rozhodl zabrousit k mojí první výpravě za zeď.

„Jednou... Mě sežral obr!" To byl snad můj největší zážitek v životě týkající se obrů.

„Cože?!" zděsila se trojice nováčků a Kameník s nimi, i přestože on tenhle příběh už dávno slyšel. Ryuuka protočila očima a očividně hledala další hrnek.

„To bylo tak kurva nechutný. Doufám, že ses potom pořádně vydrbal až do sedření kůže, ty spratku," za mými zády se náhle zjevil velmi povědomý hlas s nulovým přídavkem emocí. Mně přejel šílenej mráz po zádech. Navíc jsem si uvědomil, že jsem zaprasenej od tý debilní kávy! Do hajzlu!

„Proč netrénujete, vy zmetci? Ulejváte se snad ze svých zasraně jednoduchých povinností?" kapitán se tu zjevil jako duch a s ním přišla disciplína jako obvykle.

„Kapitáne!" vyskočil jsem z pařezu, abych jej informoval o situaci. „Velitelka Hanji mě vyslala napřed, abych plánovaný trénink posunul až na dobu jejího příjezdu. Hanji by měla i se zbytkem jednotky dorazit přibližně za hodinu," podal jsem hlášení, a i přestože znám Leviho už přes čtyři roky, nějak jsem v jeho blízkosti vždycky trochu nervózní.

„Co?" kapitán nechápavě nadzvedl obočí a díval se na mě, jako by mě chtěl zabít už jen samotným pohledem. Naštěstí jej hned obrátil ke svojí jednotce. „Takže všichni nástup na základnu a uklidíte po sobě ten svinčík, co jste tam kurva nechali po snídani," přikázal Levi a já se začal zlomyslně smát jako o život, nicméně jakmile kapitánovy oči znovu sjely na mě, hodně rychle mě moje dobrá nálada přešla.

„Ha?" kapitán se ke mně přiblížil obličejem na pár centimetrů a zezdola na mě civěl s vražednými úmysly. „Smích? Ses vyválel ve sračkách nebo co? Tady nebudu tolerovat někoho se zasranou uniformou, ty šmejde," naprázdno jsem polknul.

„Hned to napravím, kapitáne!" Okamžitě jsem bez přemýšlení začal zdrhat směrem k základně. Dokonce mě v tom momentě ani nenapadlo skočit na koně, prostě jsem se rozběhl a nic mě nemohlo zastavit. Hnal mě kupředu čirý strach!