Cesta životem

Hádka

Ten den jsem se pohádala s rodiči. Nebyla to však taková ta obyčejná hádka ve smyslu „proč jsi neumyla nádobí?" Bylo to mnohem horší. Víte, moje rodina je jedna z těch bohatších (kamkoliv přijdu, každý mě hned soudí a myslí si o mně, jak jsem namyšlená, i když mě ani neznají) a posledních pár měsíců se mě rodiče snaží přemluvit, abych přestoupila na jinou, výše postavenou školu, kam se jen tak někdo přihlásit nemůže.

Jenže... já bych tam nezapadla. Na rozdíl od ostatních bohatých dětí nedokážu snést ten fakt, že můžu dostat cokoliv, po čem toužím. Na světě je spoustu chudých rodin v nouzi, které potřebují peníze, a my jich při tom máme tolik, že nevíme, co s nimi.

Hádka byla vážně bouřlivá. Moji rodiče, Ema a Dan, ustavičně opakovali, jak nezodpovědná jsem a že bych konečně měla dospět. A já se snažila vysvětlit, že jsem si konečně našla přátele, což pro mě bylo dost těžké. Tedy, nevím, jestli je můžu nazývat úplně přáteli- většinou to vypadá tak, že si ode mě půjčí peníze a jdou si koupit nějaké blbosti, třeba coca colu. Snaží se tvářit přátelsky, já však vím, že nade mnou ohrnují nos. Jiné přátele jsem si ale nedokázala najít, takže svůj volný čas trávím s nimi.

Hádka vyvrcholila natolik, že jsme na sebe téměř křičeli a já neměla chuť se dál dohadovat. Vyšla jsem schody do prvního patra a zavřela se u sebe v pokoji. Vztek ve mně doslova vřel, a ačkoliv jsem se snažila uklidnit počítáním do deseti, nepomohlo to. Musela jsem na vzduch.

Jakmile se mi povedlo proplížit se ke dveřím a dostat se ven, čerstvý podzimní vzduch mě zklidnil. Přešla jsem silnici a sedla si do trávy k potoku. Chodila jsem sem často, proudící voda působila tak mírumilovně, že mě to donutilo na vše zapomenout.

Náhle se od silnice ozvaly známé hlasy. Po chodníku šli moji jediní přátelé; Andrea, David a Nela. Všichni tři byli oblečení do černého oblečení, byl to něco jako znak jejich party. Nejspíš to bude znít hloupě, ale jakmile jsem je spatřila, pocítila jsem radost. I když to nebyli přátelé, které jsem vždycky chtěla, byli jediní, s kým jsem si mohla promluvit. Opustila jsem proto potůček a zamířila k nim.

„Ahoj. Máte chvilku? Chtěla bych s vámi mluvit," poprosila jsem. Všichni tři se na mě podívali, chvíli neříkali nic, pak se však zeširoka usmáli.

„Lenko! Ahoj! Tak rádi tě vidíme," prohlásila Nela trochu přehnaně nadšeně. „Co se děje?" Povyprávěla jsem jim, co se zrovna stalo. Jakmile se mi v mysli znovu vybavila hádka, klid ze mě vyprchal.

„Ty přece nemůžeš odejít!" prohlásil David. „Potřebujeme tě tu. Bez tebe se celá parta rozpadne." Nela a Andrea souhlasně přikyvovaly.

„Já vím, já vím. Jenže co mám dělat? Když si rodiče něco usmyslí, těžko jim to můžu rozmluvit," řekla jsem utrápeně. Nela mi položila ruku na rameno.

„Chce to čas. Zrovna se chystáme do lesa stanovat, noc v přírodě ti pročistí hlavu. Půjdeš s námi?" Musím uznat, že mě ta nabídka nadchla. Stanovat jsme s rodinou nikdy nechodili a já si to chtěla vždycky vyzkoušet.

„No... já nevím," zamumlala jsem nejistě. „Rodiče mi to jistě nedovolí."

„Nemusíš jim to říkat. Bude to jen jedna noc. Nikdo si ničeho nevšimne," přemlouvali mě.

Nemohla jsem se rozhodnout. Jedna část mě mi říkala, že to není rozumné. Opustit mámu s tátou a odjet někam do lesa? Nikdy jsem nic podobného nedělala. Jenže na druhou stranu... chtějí toho po mě prostě moc. Musela jsem mít ze všeho dokonalé výsledky, oblékat se vznešeně, chovat se dospěle... nikoho ale nezajímalo, co chci já. Teď jsem měla šanci jet někam, kde si můžu dělat, co chci, kde můžu být, kým chci.

„Dobře," souhlasila jsem. „Jen si zajdu domů pro věci. Hned jsem tu." Proplížit se kolem rodičů mi moc práce nedalo a za pět minut jsme seděli na lavičce u autobusové zastávky. Vzala jsem si s sebou malý batoh, měla jsem v něm jen to nezbytné. Upřímně, dost jsem se těšila. Měla jsem sice výčitky svědomí, že jen tak opustím rodiče, snažila jsem se je ale nevnímat.