Cesta životem

Nový přítel

„Hej," zaslechla jsem hlas vedle své hlavy. Někdo do mě strčil. „Probuď se. Jsi v pořádku?" Opatrně jsem otevřela oči. Oheň vedle mě přes noc vyhasl. Přetočila jsem se na záda a spatřila chlapce s hnědými vlasy a tváří špinavou od hlíny. V ruce držel motyčku. Byl přibližně v mém věku a ustaraně si mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě znovu. Přikývla jsem a posadila se.

„Co tu děláš? A kdo vůbec jsi?" chtěl vědět. Zmateně jsem se porozhlédla kolem sebe. Seděla jsem na kameni vedle skromného dřevěného domu se zahradou a jahodovým záhonkem.

To snad není pravda, zanadávala jsem si v duchu. Zase jsem usnula na nevhodném místě, protože jsem ve včerejší tmě nic neviděla. Pak mi ale došlo, že situace vlastně není vůbec špatná. Právě naopak!

„Já... potřebuju pomoct," dostala jsem ze sebe. „Nemám nejmenší tušení, kde to jsem a potřebuju se dostat domů." Dívala jsem se chlapcovi do zelených očí a modlila se, aby byl ochotnější než starý pán včera. Pokud mi i on odmítne pomoci, domů se už nejspíš nedostanu.

Chlapec se zvedl a pomohl mi na nohy. Pak se usmál a napřáhl ke mně ruku.

„Jsem Leo," představil se. „Pojď se mnou dovnitř, pomůžeme ti. Žiju tu s mamkou, ta už bude vědět, co dělat." Srdce ve mně radostí poskočilo.

„Děkuju," vydechla jsem a potřásla mu s rukou. „Jsem Lenka." Leo mi věnoval přátelský úsměv a zavedl mě do domku. Byl malý a přecpaný starým nábytkem. Z toho pohledu mi došlo, že nejspíš nemají moc peněz a znovu jsem se cítila provinile, když jsem si vzpomněla, jak velký je můj domov.

„Co se vlastně stalo? Jak ses ztratila?" zajímalo chlapce. Neměla jsem velkou chuť o tom mluvit, i tak jsem mu však řekla, co se stalo. Jak jsem se pohádala s rodiči a jak mě moji takzvaní kamarádi zavedli do lesa a nechali mě tam.

„To asi nejsou moc dobří přátelé," poznamenal. Jen jsem smutně přikývla. Sedli jsme si na židle u dřevěného stolu a chvíli si povídali, než do pokoje vešla mladá žena. Ačkoliv na sobě měla staré špinavé oblečení, její zářivý úsměv a přátelské oči jí dělaly velmi krásnou. Jakmile mě spatřila, vyděšeně se podívala na Lea. Nejspíš to byla jeho mamka.

„Potřebuje pomoct. Ztratila se a snaží se najít cestu zpět," vysvětlil chlapec důvod mé návštěvy. Žena se nejdřív tvářila nejistě a těkala pohledem mezi mnou a svým synem. Pak se na mě povzbudivě usmála a sedla si na židli vedle nás. Začala se ptát na to, na co se před chvílí ptal Leo a já už podruhé za jeden den vyprávěla, jak mě přátelé opustili. Zvedla se, vytáhla z dřevěné skříňky mapu a zeptala se: „Kde bydlíš?"

„Tady," odpověděla jsem ochotně a ukázala prstem do mapy. Oba se na mě podívali s vykulenýma očima, až jsem se lekla, zda jsem neudělala něco špatně.

„Až tady?" ujišťoval se ohromeně Leo a já přikývla. „To je odsud hrozně daleko! Pěšky by ti to trvalo minimálně dva dny!" Zamračila jsem se. Jak jsem se mohla dostat tak daleko? Kam mě to Nela, David a Andrea zavedli?

„To není dobrý..." zamumlala jsem. Zvedla jsem se a začala přecházet po místnosti sem a tam. „Jak se dostanu domů?"

„Jedna možnost by tu byla," ozvala se Leova mamka. „Když půjdeš pěšky asi pět kilometrů, dojdeš do menší vesnice. Odtud můžeš autobusem dojet až do Prahy. Sice budeš muset několikrát přestoupit, do zítra se ale domů dostaneš."

Byla jsem vděčná, že se mi snaží pomoct, jenže jsem tu byl jeden problém... „To je všechno super a já jsem moc ráda, že se tak snažíte, ale... nemám žádné peníze na autobus."

„My ti je dáme," ujistila mě Leova mamka a já zbledla.

„To nemůžu přijmout. Nemůžu si od vás vzít peníze," vykoktala jsem.

Leo se podivil: „Proč bys nemohla? Nám to nevadí, vážně."

„O to nejde. Víte, moje rodina..." snažila jsem se vymyslet, jak to říct. „My máme hodně peněz. Opravdu hodně. Nemůžu si je od vás vzít, prostě to nejde." Pohled jsem zabodla do země, cítila jsem se trapně.

„Lenko," položil mi Leo ruku na rameno a podíval se mi do očí. „Nám je jedno, jestli jsi bohatá nebo ne. Jde nám o to, že potřebuješ pomoct. Pokud ti to vážně vadí, můžeš nám je vrátit, až se dostaneš domů, my na tom ale netrváme."

Nevěděla jsem, co říct. Je to zvláštní... největší část svého života někoho znáte, považujete ho za pravého přítele a nakonec se ukáže, jak moc jste se spletli. Pak narazíte na člověka, kterého neznáte ani den a víte, že je to váš přítel. Ten pravý přítel, kterému se můžete se vším svěřit a on vás podrží, přesně, jako to teď udělal Leo.

„Já... děkuju," hlesla jsem. Bez dalšího slova mi Leova maminka ochotně podala peníze a já si je vzala, ač mi to nebylo zrovna příjemné.

Uběhlo pár hodin strávených nadšeným povídáním, a když slunce ukazovalo poledne, připravila jsem se na cestu. Ptali se mě, zda nechci přespat, já to však odmítla. Toužila jsem být co nejrychleji doma.

„Stav se někdy," usmál se Leo, když jsem stála ve dveřích. Bylo mi smutno, že odcházím tak brzy, zároveň jsem však cítila, že se nevidíme naposled. Napřáhla jsem k němu z dobrého vychování ruku, jak mě to učili rodiče a on mi s ní potřásl. Pak jsem se na dobré vychování vykašlala a objala ho tak silně, že jsem mu nejspíš zlomila všechna žebra.

Objala mě i jeho maminka a milým hlasem pronesla: „Budeš nám chybět. Dojeď domů v pořádku."

„Děkuju," vyhrkla jsem. „Děkuju za všechno." Další loučení bych už nesnesla, takže jsem se obrátila a vydala se na cestu. Slunce zakryly šedé mraky, ze kterých se rozpršelo, já se však nemínila zastavit. Popoháněla mě myšlenka, že se už za chvíli setkám s rodiči, o nic jiného mi nešlo. Těch pět kilometrů docela rychle uteklo a já konečně došla k zastávce.