Cesta životem

Strach a útěk

Když slunce naplno zmizelo z oblohy, měla jsem plné ruce dřeva a vydala se zpět. Ušla jsem pár kroků, pak jsem se zarazila. Rozhlédla jsem se do všech stran, jestli nenajdu nějaký náznak cesty, kterou jsem si vyšlapala, tma však byla příliš hustá. S rozbušeným srdcem jsem se rozběhla nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Procházela jsem lesem ve snaze najít mýtinku. Dřevo jsem hodila na zem, nepřišlo mi už důležité donést ho přátelům. Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se zpět.

Hluboce jsem si oddechla, když jsem vstoupila doprostřed mýtinky. Takže jsem se nakonec neztratila. Všechno je v pořádku.

Štěstí mě vzápětí opustilo, neboť mi došlo, že jsem na mýtince sama. Úplně sama. Andrea, David a Nela někam zmizeli. Nejdřív jsem si myslela, že mě šli hledat, když jsem se nevracela a tak jsem došla na místo, kam jsem položila batoh. Jenže ten byl taky pryč. Možná ho vzali s sebou, nechtěli ho tu nechávat bez dozoru. Přece jen, je v něm mobil a peněženka.

Sedla jsem si do trávy a snažila si udržet chladnou hlavu. Prostě tu budu sedět a čekat. Oni nakonec přijdou. Musí přijít.

Byla tma. Prudký vítr čechral listí stromů, které nebylo v té husté tmě vidět. Byla jsem sama, panika ve mně každou další minutou narůstala. Noc byla chladná a mně docházelo, že se nevrátí. Nechali mě tu, uprostřed lesa, bez jídla, bez mobilu, kterým bych si zavolala pomoc. Sklopila jsem hlavu a rozbrečela se. Zatímco já mrznu na úplně neznámém místě, rodiče si myslí, že jsem v pokoji a zlobím se na ně. Jak se to mohlo stát?

Pomalu jsem se zvedla ze země. Nikdy bych nedokázala najít správnou cestu zpět. A i kdyby se mi to přece jen povedlo, nemám peníze na autobus.

Moji jediní přátelé, přátelé, kterým jsem vždycky věřila, mě vtáhli hluboko do lesa, okradli mě a nechali tu. Máma s tátou se na mě zlobí a myslí si, že je nesnáším. Možná je nikdy neuvidím.

Jsem tu sama.

A bez rodiny.

Náhle jsem se naštvala. Ne na Andreu, Nelu ani na Davida. Na sebe. Jen tu tak stojím a lituju se. Takhle se domů nedostanu. Já nejsem žádná slabá holčička! Možná jsem si celý život žila v přepychu, ale teď musím být silná.

S novým odhodláním jsem si vybrala směr a rázně jím vykročila. Měsíc mi slabě osvítil cestu mezi stromy. Několikrát jsem sebou cukla, když blízko zahoukala sova, to mě však neodradilo.

Šla jsem nejméně hodinu, než mě přemohla únava. Vybrala jsem si klidné místečko pod velkým stromem a lehla si. Nebylo to nijak zvlášť pohodlné, nic jiného mi ale nezbývalo. Poslední, na co jsem před usnutím myslela, byla máma a táta.

Ze spánku mě vzbudilo funění vedle hlavy. Otevřela jsem oči a oslepila mě zář ranního slunce. Když jsem se rozkoukala, spatřila jsem vedle sebe nějaké zvíře. V přírodopise moc nevynikám, takže mi došlo až po chvíli, co to je. Bylo to velké a mohutné divoké prase. Snažila jsem se vzpomenout, co o nich říkal učitel... něco o tom, že když najdeme v lese selata divokého prasete, máme co nejrychleji utéct a schovat se na strom. Rozhlédla jsem se, selata nikde nebyla. Tak co po mě chce?

Vzápětí se za mnou ozvalo vysoké kvičení. Prudce jsem se otočila, přičemž prase výhružně vydechlo vzduch z nozder a zahlédla čtyři selátka. Byla roztomilá, až jsem měla chuť zůstat ležet a obdivovat je, jenže bachyně znovu zafuněla a zahrabala kopytem. Vykulila jsem oči. Ve včerejší tmě jsem si nevšimla, kam si lehám. Naneštěstí jsem si lehla právě vedle selat.

Jako blesk jsem vyskočila na nohy a rozběhla se pryč, bachyně pádila za mnou. Hledala jsem strom, po kterém bych mohla vylézt, jenže všechny měly větve moc vysoko. Bachyně se víc a víc blížila.

Pak jsem ho spatřila. Dokonalý listnatý strom s větvemi dostatečně nízko. Přeskočila jsem polorozpadlý plot a vyšplhala co nejvýš. Lapala jsem po dechu a sledovala divoké prase. To naštvaně oddechovalo a snažilo se najít cestu ke mně. Triumfálně jsem se usmála, když po pár minutách odběhlo zpět do lesa.

Chtěla jsem slézt zpět, když jsem si všimla červených jablek kolem mě. Přišlo mi to divné, neboť kolikrát se člověku povede najít skvěle vypěstovanou jabloň v jehličnatém lese? Jenže jsem měla takový hlad... neodolala jsem pokušení a do jednoho se zakousla. Bylo sladké a šťavnaté. Až pozdě jsem si všimla malé chatky vedle stromu a naštvaného staříka mířícího ke mně.

„Hej!" zakřičel. „Tohle je soukromý pozemek! Okamžitě zmiz!"

„O- omlouvám se," zakoktala jsem a slezla dolů. „Já jen... ztratila jsem se a nemůžu najít cestu domů. Pomůžete mi?" Čekala jsem, že se přátelsky usměje a pozve mě dovnitř na čaj, on se však místo toho zamračil.

„Nebudu pomáhat takovému spratkovi, co mi ničí majetek! Jestli odsud nevypadneš, přinesu si pušku!" hrozil. Byla jsem zoufalá. Tohle mohla být jediná šance, jak se dostat domů. Jenže na druhou stranu... vypadal, že si tu pušku vážně přinese a že z ní dokonce vystřelí. Raději jsem se vydala pryč, cestou se rozhlížela, zda nezahlédnu další domky či nějakou silnici, nikde však nebylo nic. Jen vysoké stromy.

Šla jsem velmi dlouho a slunce začalo zapadat. Připadala jsem si úplně ztracená. Sesbírala jsem ze země pár klacků a posadila se na kámen. Pak jsem si vzala dva ostré kameny a křesala jimi o sebe. Já vím, zní to zoufale a hloupě, jenže jsem s sebou neměla sirky ani nic podobného. Ruce mě bolely, já ale nepřestávala.

„Jo!" vyjekla jsem, když se z kamene snesla jiskra a zapálila klacky přede mnou. Natáhla jsem ruce a hřála si je. Bylo to příjemné. Zívla jsem, najednou jsem pocítila hroznou únavu. Taky aby ne, vždyť jsem ušla několik kilometrů. Sesunula jsem se z kamene a lehla si vedle spokojeně praskajícího ohně. Koukala jsem se na miliony hvězd na obloze, na velký jasný měsíc v úplňku. Byl to nádherný pohled.

Po tváři mi stekla slza. Ačkoliv byla jen jediná, bylo v ní více smutku než v celém potoce slz. Myslela jsem na domov, na rodiče a na všechno, co mi chybělo. Co teď asi dělá Ema a Dan? Zavolali policii? Nebo ještě neví, že jsem pryč? Jak dlouhá cesta ještě bude? S těmito myšlenkami jsem zavřela oči a ponořila se do říše snů.