Probudil jsem se v nemocnici U svatého Bobra. Kolem chodily nějaké staré sestry a cosi neustále brebentily. Bylo to k zbláznění. Když zjistili, že jsem vzhůru, zavolaly doktora. Naštěstí to byl jiný doktor, než ten včera. Bylo mi opravdu blbě. Pak mě prohlížel asi hodinu a pořád něco říkal těm sestrám, které všechno zapisovaly. Vůbec mě to nebavilo, protože jsem neměl co dělat. „Za hodinu za tebou přijde tvoje maminka,“ řekl doktor. „Návštěvy můžeš mít až od zítřka, ale rodiče jsou výjimka.“
Když to řekl, jakoby do mě uhodilo. Nepřál jsem si se znovu potkat s matkou. Stačil mi včerejšek. Věděl jsem, že se určitě bude vyptávat na úplně všechno – co tě bolí, nesnědl jsi něco, s kým ses setkal…
Pokoušel jsem se usnout, ale dlouho mi to nešlo. Usnul jsem až za půl hodiny. Doufal jsem, že zaspím, až ke mně přijde matka. Když jsem se však probudil, spatřil jsem matku, jak sedí u mé postele. „Jak ti je? Co tě bolí? Nesnědl jsi něco? S kým ses setkal?“ vychrlila na mě jedním dechem a usmála se. Určitě to byl falešný úsměv, protože vím, že mě k smrti nenávidí!
Zatmělo se mi před očima a pak už se na nic nepamatuju.
Když jsem se vzbudil, matka už tam naštěstí nebyla. Místo toho přišla nějaká mladá sestřička, která se nápadně podobala Patloslavě. Řekla mi, že Patloslava je její dcera a že…
Pak jsem zase omdlel, takže nevím, co říkala dál, což byla velká škoda.
Probudil jsem se až na večeři, která sice byla lepší, než od matky, ale stejně byla odporná.
ČTEŠ
Tajný deník Hadriana Polea
HumorHadrian žije úplně normální život (i přesto, že sám normální není). Zatím... A taky žije ten nejnešťastnější život s ještě nešťastnější láskou... (Hodně neobvyklé:-) )
