Je to na tobě

1. ČÁST

O 2 roky později

Nela Vernerová se zaradovala při pohledu na budovu školy a představy krásného tepla uvnitř. Přestože únor byl téměř na svém konci, nekonečné sněžení a teploty silně pod bodem mrazu připomínaly spíše prosincové dny nežli blížící se jaro.

Udýchaně vyšlapala kopec coby příjezdovou cestu ke škole, po několika dalších krocích již držela v ruce kliku od vstupních dveří a chystala se vklouznout do vyhřáté budovy. Stiskla kliku a nic. Zima ji už očividně připravila o veškerou sílu. Stiskla kliku znovu a opět nic. Tak tady nejsou na vině její zmrzlé prsty. Běsnila, když si představila poněkud otylou školní uklízečku, jak v tuto chvíli spokojeně upíjí čaj a láduje se oblíbeným sušenkami.

Nele nezbývalo než opakovaně stlačit zvonek a vyčkat, až se uklízečka kolébavým krokem obtěžuje dojít ke dveřím. Ženě trvalo najít správný klíč několik vteřin a dalších několik vteřin uběhlo, než se jí podařilo budovu odemknout.

„Já jsem nahoře vytírala," vysvětlovala uklízečka.

Nele padl pohled na sáček čokoládových sušenek v uklízeččině levé ruce. Vytírala?

Ty jsi hadr a koště viděla leda tak v minulém životě.

„No, jo," zamumlala a cpala se dovnitř. Prošla kolem uklízečky, v dlouhé chodbě našla svou skříňku, sundala bundu a ze zimních bot vklouzla do pantoflů. Digitální hodiny na stěně ukazovaly půl osmé. Podle školních pravidel bylo možné vstoupit do prostoru učeben teprve patnáct minut před osmou hodinou. Občas se někomu podařilo proklouznout uklízečce o nějakou tu minutu dříve, ale pokud byl přichycen, uklízečka ztropila příšerný povyk.

Její křik se v takových chvílích rozléhal snad po celé škole. Nela nejenže nechtěla riskovat svůj zdravý sluch, zároveň však měla ještě jeden důvod proč si tu čtvrt hodinu na lavičce odsedět. Posadila se na své obvyklé místo, z batohu vylovila hřeben a začala si pročesávat tmavohnědé pečlivě vyžehlené vlasy, dlouhé pod ramena. V odrazu na displeji mp3 přehrávače si prohlédla svůj odraz. No, možná nejsem příští královna krásy, ale na post školní ošklivky by se našel nespočet mnohem vhodnějších adeptek, uvažovala a schovala hřeben do batohu.

Díky pauze mezi písničkami uslyšela známé kroky. Připadalo jí směšné, že dokázala kluka identifikovat podle jeho chůze. Zvedla zrak a pohlédla mu do tváře. Marek Beran, jako by přítomnost Nely nezaregistroval, upřeně hleděl na displej svého přehrávače. Hluchý, slepý. Alespoň takto Nele připadal. Jednou se s ním téměř srazila na schodech, ale on se tvářil jako by byl na schodišti sám. Teď si stejně jako každé ráno, bezmála už dva měsíce, sedl na lavičku vedle Nely. Žádný pozdrav, žádný pohled, nic. Měl vlastní auto a přijížděl do školy v půl osmé? Proč? Aby vysedával ve školní šatně? Čísla jednotlivých skříněk musel za tu dobu znát nazpaměť.

Nela se sama sobě občas smála, jsem jako naivní, malá holka, když věřím, že je tady kvůli mně, říkala si. Vždyť mohl mít každou dívku na škole, na niž by jen prstem ukázal. Hnědé vlasy střižené na patku, pronikavý pohled, za postavu se taky stydět nemusel, a navíc byl obdařen kouzlem osobnosti, jež mnozí postrádali a tím pádem se z nich stávala ramínka na značkové oblečení a pitomci, kteří si o sobě mysleli, že snědli veškerou moudrost světa.

Nela na Marka znovu pohlédla. Ten si spěšně prohrábl vlasy a tupě zíral na podlahu. Odvrátila svůj pohled a přepnula si na přehrávači další písničku.

Uběhlo asi pět minut a v šatně se nadále nikdo kromě Marka a Nely nenacházel. Seděli tam vedle sebe jako dva cizinci, jako by každý mluvil jinou řečí. Nela začínala mít celé situace dost. Celé týdny se utápěla v pochybnostech, zda o ni má nebo nemá zájem.