Je to na tobě

3. ČÁST

Podle plánu odešla Alice z vyučování dříve, Nela byla tudíž nucena jít ze školy sama. Nesnášela samotu, ačkoliv si o ní mnozí mysleli opak. Příjezdová cesta ke škole byla stále namrzlá, tak musela dávat pozor, aby neupadla. Netoužila se před celou školou rozplácnout jak široká tak dlouhá. Měla poměrně dost času, tudíž nijak nepospíchala. Otočila se, aby v davu vyhledala spolužačku Michaelu, která občas chodívala stejnou cestou. Když jí nespatřila, rozhlédla se ještě jednou po všech přítomných. Ale, ne, zaklela v duchu, jakmile uviděla Lukáše s pohledem upřeným jak jinak než na ní. Lukášovi stačilo několik kroků, aby v mžiku stanul vedle Nely.

„Čau," pozdravil ji.

„Čau. Dlouho jsme se neviděli, co?" odsekla.

„Jsi vtipná," prohodil Lukáš. „Kam míříš?"

„Do Říma."

„A můžu tě do toho Říma svézt?"

„Zbytečně by sis zajel," odvětila a doufala, že se Lukáš ztratí z jejího zorného úhlu. Začínalo jí jít na nervy, jak se kolem ní Lukáš neustále motal. Domníval se snad, že se jí líbí? Hlupák, vysmála se mu duchu.

„To nevadí, miluju dlouhý cesty. A s krásným doprovodem."

Nela se při pohledu na Lukáše poněkud zapotácela. Co to na ni ksakru zkouší?

„Bacha, upadneš," varoval ji a v pase ji přidržel. „Ten odvoz pořád platí," připomněl nabídku.

„A kde máš tu svojí limuzínu?"

„Dole," ukázal na spodní parkoviště. „Ráno jsem přijel pozdě a u školy nebylo místo," vysvětloval. „Šimpanz mi zabral posledního fleka."

Chystali se přejít přes silnici, když kolem nich projela, ve své modré Fabii profesorka, již Lukáš nazval šimpanzem. Oběma rukama křečovitě svírala volant a tupě hleděla před sebe. Člověk by si o ní myslel, že řídí poprvé.

„Šimpanz?" smála se Nela. „Hádám, že tuhle přezdívku jsi vymyslel ty sám."

„No, jasně. Mám bujnou fantazii," křenil se. „Většího amatéra než je ona, jsem za volantem nikdy neviděl. Parkuje jak malé děcko s motorkou. Stačila vteřina a Kuba by jí v té příští vyrval vlasy. Kdyby vážně vrazila do jeho auta, tak to nevím. Stihl by jí krutej osud."

„Chudák," politovala na oko neoblíbenou profesorku.

Lukáš ironii v Nelině hlasu nepostřehl. „Chudák?"

„V uvozovkách."

„Tak to jo." Lukášovi na kluzkém chodníku podjeli nohy, a kdyby ho Nela nezachytila, v příští chvíli by se již zcela určitě válel na zemi.

„Máš pěkný oči."

„To je sice možný, ale jestli mě nepustíš, spadneme. Oba." Popravdě, Lukášovi lichotky ji nijak nezajímaly. Věděla, že nehraje čistou hru.

„S tebou bych spadl rád." Pustil Nelu a narovnal se. „Stojím támhle," ukázal směrem, kde stál malý bílý automobil značky Fiat, jehož dobré časy už dávno pominuly. Na parkovišti se svým opotřebením vyjímal jako nějaká kuriozita. Nela se při pohledu na vůz zarazila. To musí být luxusní jízda, pomyslela si. I autobus městské hromadné dopravy jí proti tomuto autu připadal luxusní. Nele nešlo do hlavy, jak se Lukáš může se svou výškou do tak malého auta vměstnat. Vždyť i její babička, která kdysi vlastnila podobný model, se do auta sotva vešla. A to rozhodně neměřila sto osmdesát pět centimetrů jak Lukáš.