Neklidná hladina, vlny do tebe naráží
Kde je ta pevnina? Kam tě to odváží?
Kde je ta naděje? Proč je tak daleko?
Nebo se snad skrývá tam dole, hluboko?
To je ta otázka, na kterou odpověď není
Musíš se rozhodnout, vše se pak změní
Jestli moc anebo naopak málo
Se časem ukáže, není to dopředu známo
Jak se však potopit do černé temnoty
Kde najdeš pocit nekonečné prázdnoty
Jsi to však ty sám, co tě ke dnu táhne
To, jak v tom plaveš, ty vzpomínky dávné
Jenomže nestačí se hluboko ponořit
Nahoru tě vytlačí pocit, který nejde pokořit
Ten pocit veškeré možné naděje
V dobrém ti lže, takový přesně je
Když se ti podaří odhalit ten prázdný klam
Víc tě to ponoří. Jak drásání starých ran
A tak tam stále plaveš, nikde maják ani útes
Jakoby bez cíle, převládá panický úděs
Vlny už mají velikost písečných dun
Ty ale věříš, že někde blízko je tvůj záchranný člun
ČTEŠ
Ze dna na dno
PoetryTaková kratší "sbírka básní", co jsem napsal před několika lety a prostě jsem se rozhodl to zveřejnit a netajit jen pro vyvolené.
