Krev zakladatelů [HP FF]

Kapitola čtvrtá

Podivná místnost

 Všichni studenti byli ze svého objevu ještě nějakou dobu vyjukaní. Stáli na prahu místnosti s pusami otevřenými dokořán a vykulené oči jim těkaly přes celý pokoj před nimi. Nevěděli kam dřív se podívat a co vyzkoušet. Nakonec se z údivu probudila Layla a s odkašláním zavelela; "Co si takhle sednout a v klidu tohle všechno probrat?" Ostatní byli ještě v šoku, a tak jen přitakali a poslušně zaujali každý jedno místo u stolu.

 "Lidi, vůbec netuším, co a jak jsme to právě našli, ale je to to nejlepší co jsem v Bradavicích zatím viděl," radostně zahalekal Nathan.

 "Je to velice zajímavé. Hlavně by mě ale zajímalo, proč mi o tomhle místě rodiče nikdy neřekli," podotkl William při zkoumání zlatého svícnu, jenž byl jednou z dekorací na stole.

 "Nejspíš o tom ani nevěděli. A my bychom tu vůbec neměli co dělat. Nedotýkej se toho, třeba je to zakleté!" ozvala se ode dveří Zora a pohledem probodávala Williama.

 Nathan se na pohodlné židli rozvalil a s rukama za hlavou houkl ke dveřím. "Proč ten strach, sestřenko? Nic nám tady nehrozí. Kdybychom tu neměli být, tak bychom to tady přece ani nenašli, no ne? Pojď si sem taky kecnout a nehraj si na starostlivou."

 Zora se na bratrance zamračila a trochu nafoukla své tváře. Neochotně přistoupila ke stolu a s největší opatrností odtáhla poslední volnou židli, na kterou se poté usadila.

 "Teď vypadáme jako rytíři kulatého stolu," usmála se Layla.

 "Až na to, že jsme jen čtyři ťulpasové obdélníkového stolu," zašklebil se zrzek, načež jeho obecenstvo propuklo ve smích. "Nechci vám kazit náladu, ale mám už docela hlad," ozval se znovu.

 Zora zkřížila ruce na prsou a tázavě povytáhla jedno obočí. "Hlad? Vždyť jsi měl předtím večeři!"

 V tu chvíli se ale stalo něco, co nikdo z nich nečekal. Na stole se objevily zlaté talíře a příbory, poté poháry a dýňová šťáva a nakonec i několik táců s lahodným jídlem. Na výběr bylo ze sladkého, slaného, přítomna byla dokonce i polévka s pečivem. Čtveřice znovu otevřela svá ústa dokořán a vytřeštila oči. Jako první se tentokrát probral Nathan, který si hladově nakládal na talíř všechno možné. Asi už jste si nejspíš všimli, že Nathan je ten typ člověka, který má vždy prázdný žaludek. A co by byla Zora za sestřenici, kdyby o něj neměla strach?

 "Hele, já bych to bejt tebou nejedla. Co když je to otrávený? Nebo prokletý?"

 Nathan se na sestřenku zahleděl s prázdným výrazem a bez jediného slova se zakousl do kuřecí paličky.

 "Ach bože," vzdychla Zora a zabořila hlavu do svých dlaní. Nakonec se ale neudržela a musela zkusit jeden z dortíků s jahodovou polevou. Ty ji totiž lákaly od chvíle, kdy se na stole objevily. Chutnaly báječně.

 Skupinka si vychutnávala již druhou večeři, což jak se zdálo, nikoho netrápilo. Vždyť ono by po nálezu tajné místnosti vyhládlo každému. A nezapomínejte, že to jsou jedenáctileté děti. Nabídnete jim sladkosti a ukousnou vám celou ruku.

 Tak se tam tedy dlouho nacpávali, až měli břicha plné nezdravého jídla na na zlatých talířích zbyla jenom zelenina, kterou z logických důvodů nechtěli sníst. Něco co je zelené, hrozně to smrdí a je to brokolice, podle studentů nebyl dobrý nápad trávit. A to byla jedna z věcí, která se jim na Bradavicích líbila. Nikdo je tu nenutil jíst brokolici ani jinou zeleninu. Doma tomu bylo jinak, ale to už jsme zase někde jinde...

 Po vylízání talířů se všichni sesunuli do židlí a zpracovávali tunu jídla, které právě spořádali. Nathan do ducha prázdné místnosti poděkoval za jídlo a na znamení vděčnosti dvakrát tlesknul. Nevěděl, jestli ho nějací duchové přeci jen vyslyšeli, či jestli za to mohlo nějaké jiné kouzlo, ale všechno nádobí ze stolu zmizelo stejným způsobem, jako se předtím objevilo. Děti už neměli sílu na kouzlo reagovat, a tak se jen usmáli a protočili očima.