Krev zakladatelů [HP FF]

Kapitola pátá

Zmijozelská hrdost

 Nathan dopadl na studenou kamennou podlahu. Po rozhlédnutí zjistil, že se ocitá ve velkém hradním sálu. Nevypadalo to však, jakoby byl v Bradavicích. Stěny byly kamenné, ze stropů visely lustry a zelené vlajky. U jedné stěny stál krb, ve kterém plápolal zelený oheň. Sál byl až na černý koberec s motivem měsíčního cyklu, který se táhl až na opačný roh místnosti, a na osobu stojící na jeho konci, úplně prázdný. Osoba postavou připomínala muže. Byla oblečena do černého hábitu a na obličeji měla masku připomínající lebku. Muž ve své pravé ruce držel hůlku, kterou na Nathana namířil v moment, kdy se chlapec zvedl ze země.

 "Ehm, zdravím?" řekl třesoucím se hlasem Zrzek. "Myslím, že tady není důvod vytahovat hůlku. Sám ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostal. A kde to jsem?"

 Muž na otázky nereagoval. Nathan pro jistotu z kapsy hábitu vytáhl svou vlastní hůlku. Na to se muž probudil a jediným švihnutím na něj seslal zaklínadlo. Nathan nestačil nic udělat, a už znovu ležel na kamenné podlaze.

 "Co to sakra děláte?!" křičel po muži, když se znovu stavěl na nohy. Napřáhl na muže hůlku a... než stačil vyslovit zaklínadlo, muž ho znovu zasáhl.

 "Já ti dám, ty lumpe!" Nathan se dopálil. "Expelliarmus!" stihl vykřiknout na svého protivníka. K jeho překvapení se kouzlo obrátilo a mířilo zpět na něj. "No to mi zlomte hůlku. Maminko milá, co se to děje?"

 Muž naklonil hlavu na stranu. "Jsem z tebe zklamaný, chlapče. Od Zmijozelu jsem čekal větší potenciál. To tě doma neučili, že se všechno nedá vyřešit jen kouzly?"

 "Kdo jste? Co o mně víte? A proč na mě útočíte?!" chlapec po muži pálil otázky jedu za druhou. Na každou z nich mu muž odpověděl mlčením.

 Nathan už byl opravdu naštvaný. Takhle moc nechcete člověka naštvat. A kdyby ten člověk byl čaroděj a měl stejně výbušnou povahu jako Nathan, nechtěli byste ho naštvat už vůbec.

 "Víš, chlapče, tenhle souboj nemůžeš vyhrát. Nejsi na to dost silný. Někoho jako jsem já prostě neporazíš," Zrzek naštvaně sevřel hůlku v ruce a opakovalo se to samé co minule.

 V Nathanovi převládal vztek. Suchý smích mu naháněl husí kůži, ale neměl strach. Byl zaslepen myšlenkou po pomstě. Nechtěl nic jiného než svého nepřítele porazit. Kdyby si nevzpomněl na své přátele, kdo ví, jak by to všechno dopadlo.

 "Ach lidičky... Jak z toho mám vybruslit? Kdybyste tu jen byli a pomohli mi. Kdybychom na něj byli čtyři... To by bylo něco! Ten by pelášil jedna dvě!" zoufale si mumlal a v duchu si moc přál, aby jeho volání někdo vyslyšel a kouzlem se tam zjevil. Třeba kdyby se sem dostal tím krbem připojeným k Letaxové síti... "Tak počkat, v krbu je přeci zelený oheň! U rezavého kotlíku, jak jsem jen mohl být tak hloupý?" konečně si uvědomil svou chybu a několikrát se za trest bouchl dlaní do čela, stejně jako to dělávají Domácí skřítkové, když provedou něco, co nemají.

 Nakonec sebral všechnysíly, které mu po neúspěšném boji ještě zbyly, a rychlostí blesku běžel kekrbu. Jeho protivník se na něj snažil stále útočit, ale chlapec se jehozaklínadlům vyhýbal. Konečně doběhl ke krbu. Skočil do něj a pod svýma nohama uvidělněco se lesknout. Nevěděl, co to bylo, ale rychle to popadl. V ten moment siuvědomil, že neví, kam chce cestovat. Chtěl prostě jen daleko od toho hroznéhomísta, kvůli kterému získal několik modřin a roztržený ret. Myslel jen nadaleké místo a doufal, že ho tam krb zanese. S velkou nadějí věřil, že je vBradavicích také nějaký krb tajně napojen na Letaxovou síť.