Krev zakladatelů [HP FF]

Kapitola druhá

Osudové setkání

 1. září se všichni, jenž, obdrželi dopis soví poštou, dostavili na nádraží King's cross v Londýně. Samotné nádraží bylo obrovské- mělo několik nástupišť a všude se hrnuly davy lidí. Mezi jednotlivými nástupišti byly kamenné sloupy s číslem onoho nástupiště a hodinami.

 "Máš všechno? Hlavně si nic nezapomeň!" bylo možno slyšet ze všech směrů. Maminky a tatínkové, dokonce někdy i babičky a dědové doprovázeli svá dítka na vlak, který je vezl do školy.

 Mezi ostatními vyčnívaly dvě rodinky, které právě na nádraží dorazily. Skoro všichni z nich měli ohnivé vlasy, jen pár z nich mělo tmavě hnědé. Nedalo se nepovšimnout, že děti před sebou táhnou těžce vyhlížející vozíky, na nichž byl obrovský, hnědý kufr a klec s nějakým zvířetem- sovou, kočkou či lasičkou. Ostatní cestující po nich s odporem či smíchem ve tváři pokukovali, ukazovali si na ně a šeptali si. Rodinky si jich však nevšímali. Rychlím krokem přešli několik nástupišť, až se ocitli před sloupem s čísly 9 a 10, kde se konečně zastavily.

 "Tak jsme tady," řekl hnědovlasý muž ke své rodině. "Zoro, ty jedeš do Bradavic poprvé, takže to projdu s tebou," otočil se ke své jedenáctileté dceři, která vypadala přesně jako on, až na ohnivé vlasy po matce. Dívka si vozík s věcmi ještě víc přitáhla k sobě a na otce se zamračila. "Tak to ani náhodou! Já to zvládnu sama," řekla rozhodně a usmála se. "Tak dobře," oplatil jí úsměv a ustoupil stranou.

 "Já chci taky jít sám," zadíval se též zrzavý klučina stejného věku na své rodiče, kteří stáli hned vedle Zořiných. "Nathane, zlatíčko. To víš, že můžeš," odpověděla mu vřele matka a objala ho.

 "Tak půjdeme spolu, jako rodina," pronesla Zora a stoupla si vedle Nathana. Oba dva v duchu odpočítali do tří a rozeběhli se proti kamennému sloupu. Ve chvíli nárazu ale zmizeli.

 "Ty děti tak rostou, viď Harry?" zeptala se Nathanova matka tmavovlasého muže.

 "To jo. Jak se vám dvěma daří? Co to tvoje povýšení, Rone?" zeptal se přátel a vzal svou ženu za ruku.

 "Ale, řeknu ti to později," mávnul nad otázkou Ron a všichni se společně vydali přes přepážku v podobě sloupu.

 Na druhé straně na ně čekala platforma, kde stála rudá lokomotiva, čekající na všechny studenty.

 Zoře se při pohledu na známé nástupiště rozzářila tvář. Dlouze se nadechla, jako kdyby vdechovala vzpomínky toho místa a vydala se rázným krokem, se svým bratrancem vedle sebe, ku předu. Z nenadání do vozíku se zavazadly, který táhla před sebou, narazil vozík jiného studenta.

 "Potěš koště... Promiň mi, opravdu jsem nechtěl!" vystřelilo z chlapce, ihned jak se vzpamatoval. Byl o trochu menší než Zora a jak se schovával za vozíkem, byla mu vidět jen tmavě hnědá čupřina. Když svůj pohled zvednul, jeho oříškové oči vyzařovaly nervozitou a zmatkem. Mezi očima se mu tyčil velký, hákovitý nos, přední zuby měl větší než ostatní a malý, kulatý obličej měl politý pihami. Díval se na Zoru a sbíral zavazadla, která mu po nárazu z vozíku vypadla.

 "To je v pořádku, stává se," usmála se na něj a zvedla poslední tašku, která ležela na zemi. "Tady máš," řekla mile a podala mu ji.

 "Děkuju," utrousil chlapec. "U-už musím jít. Vlak za chvilku odjíždí," vykoktal a s vozíkem odběhl na druhou stranu nástupiště.

 "My bychom asi taky měli jít," řekl naléhavě Nathan. Zatímco Zora bezduše stála na místě a zírala kdo ví kam, její bratranec u vlaku spatřil několik skřítků, jak pomocí kouzel nakládají hory zavazadel, které jim tam odložili studenti. "Hele, pospěš, támhle si hodíme věci," zatahal sestřenici za rameno a vytrhl ji z jejího snění. Oba dva s vozíky zamířili ke skřítkům.