Zpět ve svém světě(The Witcher)

Návrat Domů

Tak dobře... nádech, výdech... a ještě jeden nádech. Svýma černýma očima sleduju portál, pak s výdechem zavřu oči a projdu jím. Jakmile na těle ucítím studenou vodu, oči se mi otevřou dokořán a já začnu plácat rukama všude kolem sebe v zoufalé snaze dostat se nad hladinu. Už tak dost náročný úkol mi ještě více stěžují topivci, kteří se mě snaží stáhnout zase dolů. Když už pomalu ztrácím síly, zničehonic mi kolem hlavy proletí šipka a trefí topivce, který mi pevně svíral nohu. Otočím se směrem, z kterého šipka letěla, a spatřím dvě zařící žluté oči, které mě s nečitelným výrazem pozorují. Zatřesu hlavou a snažím se znovu vyplavat nahoru, což se mi po chvíli povede díky vlastníkovi těch očí, který během pár vteřin pošle ke dnu další tři z těch nechutných oblud.

Nad vodou se konečně zhluboka  nadechnu a snažím se vykašlat tu trochu vody, co se mi dostala do plic. Je zázrak, že jsem se neutopila. Začnu plavat ke břehu, na který se asi po třiceti sekundách vyškrábe i můj zachránce a známý, pokud to tak můžu říct.

Sotva se na něj celá vyškrábu a popadnu dech, uslyším zapískání a prudce se za ním otočím.
Když těsně kolem mě proběhne klisna, protočím oči a dopotácím se ke kameni, na který si sednu.
„Do prdele!“ zanadávám si, když můj zrak padne na roztrhlé kalhoty a krvavou ránu pod nimi.
„Dlouho jsem tě neviděl,“ uslyším ten hrubý hlas a div si do těch kalhot nenadělám.
„Nápodobně,“ zamračím se na něj nakonec a kalhoty si roztrhnu ještě víc, abych se mohla dostat k ráně na noze.
Po tváři se mi mihne úšklebek a rozklepu se zimou, když zafouká vítr. V těch mokrých šatech zrovna moc teplo není.

„Nechceš..“ odmlčí se a počká, než k němu zvednu zrak.
„...jít se mnou o kousek dál, alespoň tam pod ty stromy? Rozdělám si tam tábor a ty by ses mohla usušit.“
Když domluví, tak ve mně hrkne, nakonec ale kývnu. Rozejde se k lesu a já pomalu kulhám za ním.

Zajdeme kousek do lesa a můj pohled padne na Klepnu, která poslušně stojí u připraveného ohniště. Za mými zády se ozve lusknutí a hromádka dřeva najednou vzplane ohňem.
„Tím usušením jsem myslel, že půjdeš k tomu ohni trochu blíž,“ zaslechnu, když se opřu o strom kousek za Geraltovými zády. Ani se nenamáhám  pohnout a jen dál sleduju jeho záda.
„Ty věci by mi jen tak neuschly ani u toho ohně," zamumlám, ale pak se přecejen zvednu a přejdu blíž k ohni, kde se usadím. Pohled mi sklouzne dolů a začnu věnovat pozornost krvácející ráně na mé noze.
„Mám tu ještě jednu košili, mohl bych ti ji pro tuhle chvíli půjčit, aby se tvoje oblečení rychleji usušilo."
Během řeči se na mě ani jednou nepodíval... a já se mu vůbec nedivím.
„Omluvám se,“ zašeptám, pohled upřený do ohně.
Mám se za co omlouvat. Slíbila jsem mu, že se ten večer vrátím a budeme pak moci společně pokračovat v cestě, ale... trvalo mi to pět let. Pět dlouhých let.
„Kdes byla? Proč jsi se tak najednou ztratila? Nedalas o sobě vůbec vědět.“
Mluví kupodivu celkem normálně a z brašny připnuté na Klepnině hřbetu vytáhne onu košili, kterou mi podá.
„Já... věřila jsem někomu, komu jsem neměla a ocitla se ve světě, který je úplně jiný než ten náš. Asi mi nebudeš věřit, ale... o tobě se tam píšou knížky a tvoří hry," rozepnu si kalhoty a oplatím mu jeho pohled pozvednutím obočí.
Pochopí to a otočí se zády. Nechám na sobě jen mokré spodní prádlo a rychle si přetáhnu přes hlavu zapůjčenou košili.