Zpět ve svém světě(The Witcher)

Cleer

Uplynula zhruba hodina od chvíle, co jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Sedíme oba za sebou na Klepně, jelikož tady někdo nechtěl za žádnou cenu slyšet o tom, že bych já, jakožto ta, co tu nemá koně, šla pěšky.
Proč bych ale taky protestovala, že... pomyslím si a s nepatrným úsměvem se opřu o zaklínačovu hruď. Pamatuji si, že předtím, než jsem zmizela, nikdy moc upovídaný nebyl, obzvláště na cestách ne... teď je to ale jiné. Nepřestal mluvit od chvíle, co jsme nasedli - jako by se to snažil všechno dohnat. Poslední půlhodinu teď vypráví o jizvách, které mu přibyly v době mé nepřítomnosti. Teď se na chvíli odmlčí a já si uvědomím, že teď vlastně vůbec nevím, co říkal. Trochu se zavrtím, nepatrně se natočím v sedle a zakloním hlavu - a všimnu si díky tomu další jizvy, které se hned vzápětí nepatrně dotknu.

,,Co tahle?" zeptám se a sleduju pohledem její dráhu, která se táhne od Geraltova levého ramene až kamsi za ucho. Nezdá se být moc stará.

,,Překvapil mne čert..." dostane se mi okamžité odpovědi. Jakmile to zaslechnu, na mysli mi vytane vzpomínka našeho prvního společného boje. Nemůžu si pomoct a zeširoka se usměju.

,,Co se tak usmíváš, Cleer?" zeptá se a já na vteřinku strnu.
To jméno... tak dlouho ho neřekl. Tak hrozně dlouho jsem čekala, než ho zase uslyším z jeho úst...
S úsměvem na rtech mu prozradím důvod mého veselí a když uvidím lesk v jeho očích, neudržím se a usměju se ještě víc.

Když na záhybu cesty uvidím rozcestník, kývnutím ho na něj upozorním.
,,Nedaleko je tu vesnice,"podotknu, když se k němu dostaneme dost blízko a já jsem schopná přečíst název, který má ta tabulka na sobě.
Geralt jen souhlasně zamručí a lehkým tlakem kolen přiměje Klepnu znovu vyrazit vpřed.

---

,,Hele, hostinec! Mohli bychom zajít na pivo," otočím se na něj a na tváři se mi usídlí úšklebek jako za starých časů, na což on zareaguje protočením očí.
,,Co mám s tebou dělat," povzdechne si, zatímco škubnutím otěží navede Klepnu správným směrem.
,,Seš pořád stejná... pořád jako malé dítě," zaslechnu za svými zády, když klisnu zastaví a naznačí mi, abych sesedla.
,,Ts," zamračím se, což ho přinutí zvednout koutek v nepatrném úsměvu. Jako správný gentleman mi podrží dveře, čímž oba porušíme onu tak nechvalně proslulou tradici, že do hospody vchází první muž, a oba zmizíme uvnitř.
V lokálu je až nepříjemně velké dusno, vydýcháno a soudě podle hrubých hlasů, jež bylo slyšet hlavně z pravé části místnosti, ne zrovna přívětivo, přesto jsme ale zabrali jeden stůl a objednali si každý po jednom pivu.
,,Hele, já..." zvednu se po sotva deseti minutách, kdy nám donesli pití, ale Geralt, jež se v době mé nepřítomnosti buď stal o něco chytřejším, a nebo se naučil číst myšlenky, mě ani nenechal domluvit a rovnou rukou mávl do prostoru za mnou, kde se za jedněmi z celkem početných dveří ukrýval záchod.

---

Zrovna jsem vycházela z otevřených dveří od záchoda a chystala se vydat směrem můj... - bude hodně divné, hloupé, egoistické či naivní, když řeknu přítel? - když ale najednou ucítím něčí ruce na svých bocích, které mě zády natisknou na cizí, neméně nepříjemné tělo.
,,Ale ale, kdopak ty jsi, květinko?" uslyším hnusný, slizký hlas u mého ucha, který doprovází horký dech odporně páchnoucí po alkoholu. Ztuhnu a celé tělo se mi napne jako struna.
,,Dej ze mě ty pracky," zavrčím, zatímco se snažím krotit svůj rostoucí vztek. Když uslyším smích, který patří nejen jemu, ale i jeho kumpánům sedících asi dva metry od nás u stolu, zatnu zuby a zaryju si nehty do dlaní.
Koutkem oka vidím Geralta, jak se zvedá od našeho stolu a zachytím i jeho pohled, který tak moc dobře znám.
Jen se zamračím.
Cizí ruce stále spočívají na mých bocích, takže během vteřiny vymrším ruku sevřenou v pěst za pravé rameno a zaslechnu uspokojivé křupnutí, když moje dobře mířená rána zlomí tomu ožralovi za mnou nos.

Překvapením vyjekne a pustí mě, čehož rychle využiju a odtáhnu se od něj co nejdál, ne však tak daleko, abych mu nemohla zasadit ještě jednu ránu.

Úskokem do strany se vyhnu jeho ráně a následně se chystám zasadit další, když ucítím tíhu něčí dlaně na rameni. Prudce se otočím, připravena bránit se útočníkovi zezadu, zjistím ale, že je to jen Geralt. Dívá se na mě až nezvykle vážným pohledem a skoro až neznatelně zakroutí hlavou.
Stisk na mém rameni zesílí a následně zaklínač ustoupí stranou, abych mohla kolem něj projít k našemu stolu. Napřaženou ruku zatnutou v pěst pomalu svěsím a s pohrdavým odfrknutím, mířeným na toho úchyla za mnou, vykonám, oč mě mlčky žádá.
,,Jen počkej ty jedna..." uslyším za sebou a už se chci znovu otočit, když ho přeruší jiný naštvaný hlas.
,,Jedna co?!" zavrčí na něj Geralt a onen chlápek, který na tom se střízlivostí nebyl zas tak špatně, aby nepochopil, o co si koleduje, se mlčky otočil a odkráčel se usadit zpět ke svým kámošům.

,,Helee... proč jsi mě nenechal ho ještě trochu zbít," zakňourám na něj téměř ublíženě a pomalu upiju ze svého korbelu. Nějak mě na to pivo přešla chuť.

,,Byly by z toho pak zbytečné komplikace," zakroutí hlavou a také se napije.

,,Hmmh," zamručím na něj neurčitě, zatímco do sebe hodím ještě jeden lok a usoudím, že už mám dost.
,,Tak za mě už jsem tady skončila, co ty?" pohlédnu na něj s mírným úsměvem a on odloží prázdný korbel na stůl.
,,Já též. Tak teď si ale vyber - můžeme tu zůstat a objednat si pokoj přes noc, nebo pokračovat dál v cestě a potom se uložit na mechu," uslyším, zatímco se přehrabuji v kapsách a hledám peníze, které bych tam někde měla mít.

Zaslechnu cinknutí, když Geralt vytáhne na stůl váček s penězi a poté zaplatí čekajícímu hostinskému i za mě. Nesouhlasně se zamračím.
,,Heleď... určitě ne. Z toho, co mám v kapsách, bych nezaplatila ani jedinou noc, takže bys to musel platit za oba a ty přece víš, jak tohleto nesnáším, jsem tedy určitě pro mech," zvednu se s odmítavým zakroucením hlavou, načež on jen znovu obrátí oči v sloup a zareaguje větou: ,,Ať je tedy podle vás, slečno."
V odpověď se na něj jen široce usměju.

---

Urazili jsme ještě docela velký kus cesty, než se pomalu, ale jistě začalo stmívat a Geralt usoudil, že je čas rozložit tábor. Když jsme měli za sebou veškeré činnosti tuto aktivitu zahrnující, jako bylo uvázání koně, krátké porozhlédnutí se kolem našeho tábořiště a vyklizení prostoru, na kterém jsme hodlali spát, ulehla jsem do mechu a zvedla oči k noční obloze.
Spokojeně jsem se protáhla a slastně vydechla. To ticho, to na tom bylo nejúžasnější. Když moje oči spatřily padající hveždu, s úsměvem jsem je zavřela a v duchu pronesla svoje přání.

,,Něco sis přála?" uslyším odkudsi nad sebou, což mě donutí se posadit a pohlédnout na zaklínače, který sedí jen kousek ode mě.
Na souhlas přikývnu a pousměju se.
,,Poslední přání se mi splnilo," hlesnu tiše, poněvadž je mi líto nějak výrazněji narušovat to úžasné ticho.

,,Vážně? A co to bylo za přání?" upře na mě zvědavý pohled a přisune se ještě o trochu blíž. Pohlédnu na něj a ztěžka polknu.
To on byl moje poslední přání, ale... můžu mu to říct?

Takhle kapitola se mi strašně líbí! 😂