Zpět ve svém světě(The Witcher)

Lešij

Na cestě přede mnou se zničehonic objevilo rozcestí a já se trochu napřímila. Sevřela jsem ruce v pěst a bez váhání se pustila po té stezce, která vedla hlouběji do lesa. Ušla jsem ještě několik kroků dál po cestě, až mě zcela skryl stín stromů, a teprve poté jsem se zastavila a ohlédla zpět. Cesta za mnou byla prázdná.
Přimhouřila jsem oči a skrze stromy jsem rozeznala nezaměnitelnou hnědou klisnu, kterou Geralt právě vedl do prudšího kopce tou druhou cestou.
Pousměji se, znovu se otočím a s úlevným výdechem pokračuji dál do lesa. Jsem ráda, že to pochopil a dal mi trochu prostoru.

Cesta probíhala zhruba prvních deset minut naprosto v pohodě a v klidu, jenže pak se ozvalo zapraskání toho pitomýho klacku. Instinktivně jsem sebou trhla a prudce se otočila směrem, ze kterého ten zvuk přišel. Prakticky ve stejné chvíli se z toho houští, na které jsem upírala zrak, ozvalo zavrčení.
O krok jsem couvla a sevřela rukojeť meče v dlani.
Vlk. Minimálně jeden, probleskne mi hlavou a vzápětí jeden opravdu vylézá z houští. Nepatrně si oddechnu.
To nebude problém, vždyť je to jen obyčejný vl... - ani nestačím dokončit myšlenku a vzápětí už se staženým žaludkem a zmatkem v hlavě zírám do lesního porostu, ze kterého jich najednou vylézá dalších pět.
Vrčení už jsem slyšela i za zády a když jsem se ohlédla přes rameno, abych zjistila, kolik jich tam je, jeden z vlků vpředu po mně skočil. Vrhla jsem se na stranu a tam, kde jsem před půlvteřinou stála, proťaly vzduch vlčí tesáky. Okamžitě jsem vytáhla meč z pochvy a zabořila jej do boku útočníka, který se včas nestihl stáhnout do bezpečné vzdálenosti.
Otočila jsem se právě včas na to, abych zahlédla, jak směrem ke mně běží další a jen o vlásek unikla jeho jako břitva ostrým drápům. Útok jsem opětovala, ovšem s tím rozdílem, že on z toho tak šťastně jako předtím já nevyvázl.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem zjistila, že vlků kolem vůbec neubývá a je tomu spíše naopak. Viděli sice, jak dopadli jejich odvážnější druhové a většina z nich se díky tomu držela zpátky, z obou stran jich ale stále přibývalo a já ani zaboha nedokázala přijít na to proč. Tolik vlků pohromadě přece nikdy nebylo, smečka prostě nemohla být tak velká!

Odvrátila jsem další útok vrčícího zvířete a tentokrát jsem u toho nedokázala zadržet slabé zasténání. Začínala jsem být dost unavená, bylo jich na mě až příliš a já navíc posledních pět let prakticky nedržela v ruce meč. Moje reakce se zpomalovaly, zápěstí i nohy začínaly pekelně bolet a jeden z vlků se toho rozhodl využít. Vystřelil vpřed a když se mi jeho tesáky zaryly do už tak bolavé nohy, neudržela jsem se a bolestně vykřikla. Změnila jsem úchop meče, pevněji ho sevřela rukojeť v dlaních a osvobodila se z jeho sevření tím, že jsem mu prohnala čepel nechráněným krkem.
Přenesla jsem větší část tělesné váhy na zdravou nohu a vzhlédla, jen abych spatřila, jak se ke mně pomalu přibližuje další dvojice vlků. Sjela jsem očima dolů ke své zraněné noze, ze které mi zvolna vytékala krev. Na jednu stranu mne to neskutečně zpomalí a bude se mi bojovat o něco hůř, na té druhé mi to však do těla vehnalo další adrenalin, jaký jsem ihned hodlala využít v dalším boji. V boji, který bude dost možná mým posledním, já ale v žádném případě neprodám svoji kůži lacino.

Ty dvě bestie už byly skoro u mě, když jsem najednou odněkud z levé strany zaslechla syknutí ocele o kůži značící, že někdo další vytasil z pochvy meč. Otočila jsem se za tím zvukem a zaplavila mne taková úleva, až jsem si na okamžik myslela, že se rozbrečím.
Stál tam. Netuším, jak to udělal, ale stál tam.
Do žil jako by se mi vlila nová síla a já se začala ohánět mečem o něco více energičtěji než předtím.
Skolila jsem posledního vrčícího útočníka, rozhlédla se a zjistila, že se prostor kolem nás značně vyčistil. Sjela jsem pohledem ke Geraltovi, který ztěžka oddechoval uprostřed hromady mrtvých vlků.
,,Tolik vlků pohromadě na jednom místě není normální," vyslovil nahlas skutečnost, jaká mi vrtala hlavou už od začátku souboje.
„Není," přikývnu prostě a vzápětí se s kletbou na jazyku otačím směrem k houští, jelikož z něj vylézají další vlci.
Než ke mně první z nich stačil doběhnout, zem se pod mýma nohama zatřásla tak prudce, že jsem jen stěží udržela rovnováhu.
Zpoza mých zad se ozval snad ten nejdivnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a vzápětí následovalo přidušené zalapání po dechu, jaké muselo patřit Geraltovi.
Polekaně jsem se otočila a svíravý pocit v mém žaludku se ještě znásobil, když jsem spatřila Geralta v zajetí několika kořenů, které zničehonic vyrašily ze země. Držely ho ve do vzduchu snad metr nad zemí a ačkoliv se snažil ze všech sil vyprostit, akorát tím situaci jen zhoršoval. Ty odporné sukovité šlahouny jeho tělo stahovaly víc a víc, až se nakonec veškerá Geraltova aktivita omezila jen na přidušené sípání a zoufalý boj o každý další nádech.
Ještě chvilku a ta věc mu jistojistě zpřeláme žebra.
Sjela jsem pohledem k jeho meči, který ležel o kousek dál pohozený na zemi, a vzápětí mi vypadl z ruky i ten můj. Spatřila jsem totiž původce toho všeho, co se v posledních chvílích stalo. Obrovskou, hrůzu nahánějící příšeru porostlou mechem, s naprosto šíleně vyhlížejícími dřevěnými pařáty a děsivou jelení lebkou naraženou na hlavě.
Tvor se narovnal v celé své minimálně třímetrové výšce, sklonil hlavu a vzápětí se mi do uší zařízl jeho silný, naštvaný řev. Nahrbila jsem se a odolala nutkání přitisknout si dlaně na uši.
Ať už to bylo cokoliv, hlídalo si to svoje území. A právě nám to vzkazovalo, že odsud dost možná nevyvázneme živí.